Asi nenajdeme člověka, který by neznal jeho jméno, ale rovněž najdeme člověka, který by o něm skutečně věděl víc, než právě jeho jméno.

Chápání Markýze de Sade (plným jménem Donatien-Alphonse-François, markýz de Sade) nabírá často buď chlípně zvráceného nebo revolučně romantického rozměru, ale jeho dílo, protože o životě samotném toho víme jen velice málo a i to je zkresleno lidovými legendami i záměrným pohaněním, je nutné chápat v plném kontextu doby a společnosti, jíž byl Sade příslušníkem.

Sade je velmi často v „zasvěcenějších“ kruzích, tedy u lidí, kteří se nespokojili jen se všeobecně přijímanou zkratkou „vynálezce“ sexuální zvrhlosti a nechutnosti, brán jako kritik či filosof, který se svým cynickým postojem snažil nabourat tradiční chápání univerzálních hodnot a proto v opozici hlásal ateizmus a amorální hédonický epikureismus: „Milovat a užívat rozkoše jsou dvě věci velmi rozdílné: nasvědčuje tomu důrazně to, že denně milujeme, aniž užíváme tělesné rozkoše, a ještě častěji užíváme tělesné rozkoše bez lásky.“ a „Rozkoše nesdílené s druhým mají své půvaby, ba dokonce více půvabů než ty sdílené, neboť kdyby tomu tak nebylo, jak by se vedlo tolika starcům, tolika neduživcům a mrzákům? Ti všichni jsou si úplně jisti, že nejsou milování, vědí bezpečně, že jejich rozkoš není sdílena: ale okoušejí méně slasti?“[1] Avšak v oslavě rozkoší a sexuálního ukojení nelze hledat hlubší filozofii. Ostatně z téměř podobného tvrzení vychází Platón ve svém dialogu Faidros, ovšem jeho filozofická úvaha právě fyzickou rozkoší začíná a v zápětí ji i vyvrací. Srovnáme-li tyto dvě protichůdné filozofie, nemůžeme nevidět, že král je opravdu nahý.

Do světla nekritického obdivu se Sade dostává již u „prokletých“ básníků: „Princi, ó svrchovaně vznešený markýzi de Sade!“ (Paul Verlaine), ale největší zásluhu na jeho zbožštění měl výběr ze Sadeho díla Guillaume Apollinaira, který je brán jako velký zdroj a vzor nově vznikajícího surrealismu. V našich zemích se jako první o této studii zmiňuje Karel Taige ve studii Guillaume Apollinaire a jeho doba – „…měl odvahu oceniti skvělé kvality a vysoký význam nejnešťastnějšího básníka a nejsvobodnějšího ducha, který dosud ve světě žil“. Tuto Appolinairovu charakteristiku přebírá i Jindřich Štýrský ve svém Životě markýze de Sade, ve kterém měl potřebu se s „božským“ markýzem vyrovnat po svém a krom důkladného studia veškeré dostupné literatury podnikl i cestu do Francie do kraje markýzova zámku La Coste v roce 1932, ze kterého již v té době zbyly jen ruiny. Charakter a směřování Štýrského, bohužel nedokončeného díla, lze nejlépe charakterizovat touto ukázkou: „Markýz de Sade náleží k nejvybranějším a nejsvobodnějším duchům Francie na sklonku XVIII. století, kteří věřili v pád vládnoucí třídy a kteří se snažili organizovati lid pro revoluci, k těm smělým myslitelům, kteří neuznávajíce žádné autority, stáli v prvních řadách v boji proti králi, duchovenstvu, feudální šlechtě, a konečně i proti měšťáctvu, náleží k těm, kdož stáli na straně lůzy, jak dodnes měšťácká terminologie nazývá nejvykořisťovanější z nevykořisťovanějších, k těm, kdož pomocí této lůzy, svrhli konečně jho monarchie.“[2]

Přemýšlivější čtenář si jistě udělá vlastní názor, dodejme tedy jen ve zkratce, že opak je pravdou!: Sade sledoval jen vlastní sobecké cíle a těžko by mu více vyhovovat jiný než šlechtický stav. Avšak na straně druhé je nutné zdůraznit Sadeho vysokou inteligenci a nepochybný literární talent, bohužel ho však nemohl pro zvolenou tématiku plně rozvinout a jeho nejlepší dílo – 120 dnů Sodomy – které se jako jediné bez cenzury pouští do hloubek lidské sexuální touhy, zůstalo nedokončeno.

Druhý obdivovaný aspekt Sadeho myšlení – ateizmus, je opět jen produktem doby, kdy je v módě osvícenská filozofie Volteira a Rousseaua a krom toho není pokrytce, který by na jedné straně holdoval nejmateriálnějšímu hédonizmu a na straně druhé uznával jakékoliv duchovní hodnoty.

Sadeho sexuální deformace je často vysvětlována jeho nevyrovnaným vztahem ke své matce ba dokonce šokem z prvního pohledu na její nahotu či tradičním Freudovským incestem. Ale ať je již její původ jakýkoliv, negativní vztah k ženám je odražen v jeho špatném manželství i literární tvorbě, kde je dokonce vystupňována až jen na nástroj nedokonalého uspokojení muže: „Snad si nemyslíte, že chci ženu jen proto, abych z ní udělal svou milenku? Ne, chci ji proto, aby sloužila mým náladám a aby zamlžovala řadu mých menších výstředností pláštíkem boha manželství. Chci jeho dceru tak, jako vy chcete tu moji. Jistě se nedomníváte, že nevím o vašich úmyslech a přáních? Jsme přece oba stejní zvrhlíci a ženy potřebujeme jako otrokyně. Jejich manželský stav z nich učiní pokorné milenky a vy víte, že despotismus v našich charakterech zaujímá první místo.“[3]

Manželství bylo pro Sadeho od počátku jak jinak než katastrofou. Byl mu odmítnuta žena, po které horoucně toužil a byl namísto s ní oženěn s její starší sestrou, bigotní křesťankou, která však vždy stála u jeho boku a jako věrná žena mlčky snášela všechny jeho prohřešky: „Ty znáš svět lépe než já. Rozhodni se sám, co si přeješ, aby se stalo. Nechci být přitom nic než pouzdro, do něhož se ukládají tvé rozkazy. Víš dobře, že se na mne můžeš spolehnout jako na svou nejlaskavější přítelkyni.“[4] Na rub tohoto manželčina dopisu připsal Sade jen stručné ale o to výstižnější: „Je možno lhát tak nestoudně?“[5]

Ale jsme v druhé polovině 18. století, kde se ve „vyšších“ kruzích manželský svazek bere jen jako pozlátko. A kdo jiný jde francouzským poddaným více příkladem než sám král Ludvík XV., který žije se svou oficiální milenkou markýzou de Pompadour. Ta pro Ludvíka, v době své nemoci udržovala serail s tuctem mladých dívek, které ji měly nahradit v tom, čeho se mu od ní nedostávalo. Podobné seraily si po vzoru krále udržovala většina těch, co něco znamenalo a mohla si to dovolit, markýze de Sade nevyjímaje, který v orgiích zde pořádaných se asi jen těžko vymykal z obvyklého průměru. Sade, stejně jako ostatní, rovněž často navštěvoval pařížské nevěstince, které v té době stály opravdu na každém rohu a byly připraveny plnit veškerá přání svých zákazníků, a v jejich výbavě nechyběly i vypolštářované místnosti s různorodými mučícími nástroji.

Přesto však markýz nějakým způsobem překročil tolerovanou hranici a byl dne 29. října 1763 na rozkaz krále uvržen do vězení ve Vincennes. Důvody tohoto zatčení nejsou známy, protože s ním nikdy nebyl zahájen regulérní proces a byl 13. listopadu opět propuštěn. Zachovalo se jen několik legend podobné té, kterou na počátku 20. století zaznamenal Remy de Gourmont: „Markýz de Sade nabodl jistou ženu na rožeň a bavil se tím, že ji opékal jako krůtu.“[6] Skutečnost však bude pravděpodobně mnohem prozaičtější, jak plyne ze Sadeho pokryteckého dopisu z vězení:

„Ačkoliv jsem tu přenešťastný; pane, nenaříkám nikterak na svůj osud. Zasluhoval jsem si boží pomsty a nyní jí okouším: mé jediné zaměstnání záleží v tom, že želím svých hříchů a protivím si své chyby. Bůh mě mohl zahubit a nedopřál mi ani; abych je poznal a uvědomil si je; a musím se Mu proto odvděčit mnoha skutky milosrdenství, chci-li se s jeho svolením vrátit k své duši: prosím Vás snažně, pane, poskytněte mi k tomu prostředky a dovolte mi, abych se obrátil na duchovního. Doufám, že s jeho dobrými pokyny a supu účinnou lítostí budu s to; abych přijal opět nejsvětější svátost, neboť právě proto, že jsem j se od ní odvracel, jsem upadl v záhubu.

Pokud jde o sloužícího, kterého jste mi laskavě přislíbil, s nadějí, že mi bude opravdu dán, osměluji se Vás poprosit, abyste se rozhodl pro mého komorníka: můžete si o něm vyžádat zprávy u mé rodiny, jistě se Vám dosta­ne nejlepších osvědčení. Mohu Vás ostatně ujistit svou ctí, že nevěděl nic o tom, co se dálo, protože jsem niko­ho ze svých lidí nikdy do ničeho nezasvěcoval, nikdo nikdy nic netušil a neviděl; zvláště pak ten, jehož bych si přál za sloužícího; vkročil do toho domku po jeho zaří­zení jen jednou, a to ještě ve dne a s Vaším vědomím.Doufám také, pane, že nepovíte mé rodině pravou příčinu, proč jsem vězněn, zničilo by mě to v jejích očích nadobro:

Osměluji se dále, pane, poznamenat toto: ta neslušná knížka má datum měsíce června a já jsem se oženil 17. května; ujišťuji Vás, že jsem do toho domku docházel právě jen v červnu. Pak jsem byl tři měsíce na venkově, a když jsem se po týdnu vrátil, byl jsem zatčen. Chy­boval jsem jen krátce, ale přesto uznávám svou vinu; mé chyby trvaly přece jen dosti dlouho, aby popudily proti mně Nejvyššího, jehož hněv mě nyní stíhá. Lituji, že jsem se Vám o těchto věcech zmínil, ale jak bych se Vám mohl pro ně omlouvat, když je na mně, abych pykal za všecko?"[7]

Lze uvozovat, že v domku se nedělo nic, co by v orgiích nečinil sám král, s tím rozdílem, že se o ně Sade hodlal rozdělil s ostatními v knížečce, která ale pravděpodobně narazila na státní cenzuru.