Praha - Ve filmu Jana Švankmajera Šílení hraje Markýze. "Je
to výstřední skeptický filozof. Pořadatel orgií. Veselý kumpán. A blázen?
Kdo ví," říká Jan Tříska, jenž před pár dny oslavil devětašedesátku.
Ze zámoří se často vrací, nedávno kvůli čtyřicetiletí komedie Na samotě
u lesa. "Příjemná nostalgická sešlost," líčil. Vzápětí poprvé
viděl film Šílení.
* Tak povídejte, jaký je první dojem?
Jako když člověka vezmou po hlavě palicí a připadá si, že má úplně
vymytý mozek.
* Vaši herečtí partneři během natáčení vesměs tvrdili, že si výsledek
vůbec neumějí představit. Byl jste na tom stejně?
Ne, já jsem velice zocelený a výsledek jsem si představit uměl. Zvláště
po Otesánkovi, jehož jsem veliký fanda. Vůbec obdivuji filmy Jana Švankmajera,
jeho tvorbu sleduji celých čtyřicet let, ale Otesánek na mě zapůsobil
podobnou silou jako Šílení. Ač šlo o českou pohádku, účinkoval
jako antická tragédie.
* Film Šílení záměrně mlží, kdo je blázen a kdo lékař. Víte
od režiséra alespoň vy, jak je tomu doopravdy?
Ne, ani nám nesvěřil, kdo má pravdu. Kdykoli se někdo z herců zeptal na něco
zásadního, třeba právě na to, kdo je blázen a kdo ne, Švankmajer odpověděl,
že si to musí divák přebrat sám. A to je správná odpověď, onu
dvojlomnost je třeba podporovat.
* Čekal jste, že Šílení vyústí alespoň v trošičku naděje
podobně jako Otesánek?
No - je pravda, že optimismu to člověku zrovna nedodává. Ovšem na druhé
straně cítíte, že se zrodilo umění, a umění, jak známo, je samo o sobě
očistné. To je potřeba přiznat i uznat: vycítíte a vidíte přece, že je
to vážné dílo, takové, které očišťuje.
* Myslíte si, že Šílení někoho pobouří?
Pravděpodobně ano, pobouří. A pravděpodobně z toho bude Jan Švankmajer mít
i radost, neboť to je součást jeho záměru. Lidé se alespoň budou muset
zamyslet. Filmů, které nenabízejí žádnou myšlenku ani pobouření, už je
dost.
Provokativní novinka Jana Švankmajera s
Annou Geislerovou a Pavlem Liškou vejde 17. listopadu do kin
Praha - Filmová šaráda roku bude rozluštěna, ve čtvrtek vejde do pětadvaceti
českých kin premiérový snímek Jana Švankmajera Šílení. Novinka
jako vždy provokativní a ničemu nepodobná, kterou z plátna sám režisér
uvádí coby "horor se všemi pokleslostmi, nepůjde tedy o umění. Ostatně
umění je již mrtvo."
Více než třicet let poté, co jej zamítli šéfové Barrandova, se režisérův
sen uskutečnil. Pro jeho ženu Evu Švankmajerovou to už bylo pozdě: na výtvarné
stránce snímku se ještě podílela stejně jako na všech manželových pracích
počínaje Zahradou z roku 1968, také vytvořila osobitý filmový plakát, krátce
před premiérou však zemřela.
"Svět se dělí na dva tábory: na ty, kdo nikdy neslyšeli o Janu Švankmajerovi,
a na ty, kdo znají jeho dílo a vědí, že potkali génia," napsal
Anthony Lane v listu The New Yorker o mezinárodně ceněném filmaři, zvaném
"alchymista surrealismu". Lidé, kteří s ním pracují, jej popisují
podobně jako Martin Huba. "Působí jako andílek, ale v očích má ďábla
hříchu. A hřích, co si budeme nalhávat, je svým způsobem přitažlivý,"
míní herec, jenž ve filmu Šílení nosí lékařský plášť - ačkoliv
pod ním možná tají pacienta.
Nejen Huba: nikdo z herců netuší, kdo je v příběhu o dvojí vzpouře a výměně
rolí v blázinci vlastně "normální". Podle Jana Třísky, jenž
hraje Markýze, je to správné. Pavel Liška uvažuje: "Můj hrdina je možná
ještě panic. Připomíná Františka z Návratu idiota: něco spustí a pak zírá,
co se děje. Ale já valil oči i při natáčení, nic podobného jsem nezažil."
Jaroslav Dušek je neméně tajemný: "Má postava byl možná původně
dobrý psychiatr, který postupně zešílel, nebo je to od počátku naprostý
šílenec, kterého za psychiatra omylem považují ostatní. Sám nevím."
Anna Geislerová tuší, že její Charlotta "je nebezpečná osůbka věřící
vlastním lžím, trochu nymfomanka, co potřebuje divadýlko". Zbytek
nechala na Švankmajerovi: "Ráda jsem dalším kusem masa, které animuje.
On ví, co dělá." Což pro Geislerovou znamenalo běhat nahá po dvoře,
úpět na řetězu, účastnit se orgií - dva měsíce po porodu.
"Kouzlo je právě v tom, že nevíme, v relativizaci je hodnota režisérova
snažení. Je rouhačský, ale ne samoúčelně," říká o Švankmajerovi
Huba. Sám režisér očekává bouři nevole. "Šílení přijdou
do vlny křesťanského fundamentalismu, který zachvátil Spojené státy a cpe
se do Evropy," naznačil možné protesty. "Kromě popírání Boha tu
zazní výroky o přírodě, které sotva sednou ekologům, pohoršit může i
teorie o vztahu duše a těla," zmiňuje zvláštní léčbu filmových
psychiatrů - pro posílení ducha oslabují tělo bláznů fyzickými tresty.
Herci stojí za režisérem. "Mějme se na pozoru před manipulací s naším
životem. Ať už s námi manipuluje leták ze supermarketu, ženský časopis
či vlídný kněz katolické církve," prohlašuje Geislerová. Švankmajerovi
u případných kritiků asi nepomůže, že si vypůjčil motivy povídek E. A.
Poea Zaživa pohřben a Šílený psychiatr i původní texty markýze de Sade.
Snad je přesvědčí svým výkladem filmu. "Ideologický spor o tom, jak
vést blázinec, si bere z obou možností, absolutní svobody a trestů v
nesvobodě, to nejhorší. A to je blázinec, v němž žijeme."
***
Kdo je kdo ve filmu Šílení
Jean Berlot
(Pavel Liška)
Právě osiřelý mladík sužovaný sny o svěrací kazajce potká Mar-
kýze a chce před Jeho choutkami uchránit krásku, které věří.
Markýz
(Jan Tříska)
Rouhačský zámecký pán, požitkářský filozof, který se vysmívá
Bohu, pořádá orgie, hraje si s rakvemi a vyzná se v místním blázinci.
Charlotta
(Anna Gelslerová)
Záhadná křehká bytost, podle Jedněch ubohá obět zvrhlíků,
podle druhých neřestnice, Jež se v rozkošnických hrátkách vyžívá.
dr. Coulmiere
(Martin Huba)
Šílený psychiatr, nebo šílenec, který se za psychiatra vydává.
Vyznává zvrácenou teorii, Jak nemocnou duši léčit tělesnými tresty.
dr. Murlloppe
(Jaroslav Dušek)
Opět šílený psychiatr, nebo šílenec, Jenž se za psychiatra vydává.
Účastník orgií, jenž má k dívce Charlottě vztah téměř otcovský.
sluha Dominik
(Pavel Nový)
Podivínský němý lokaj, oddaný Markýzův stín, který kromě šklebu
ovládá hrubou sílu. Jak ukáže o pohřební noci, má l svůj humor.