MARQUIS DE
SADE
JULIETTA
ČILI
SLASTI
NEŘESTI
SOUKROMÝ
TISK
MCMXXX
Byly jsme s Justinou
vychovány v Panthemontském klášteře. Eufrosina, která jako mladé děvče utekla ze
sousedního rodného domu, aby se vrhla celou duší v rozkoše, byla v klášteře naší
společnicí.
Protože jsem od
ní a jedné s ní spřátelené jeptišky dostala první morální zasvěcení, chtěla jsem
Justinu s oběma seznámiti, neboť tyto dvě sirény již tehdy zasely do mé duše
zárodky pozdějších
neřestí.
Jeptiška se
jmenovala Delbene. Byla v ústavu již pět let abatyší a bylo jí 30 let, když jsem
ji poznala. Nemohlo být větší krasavice. Měla sladký, nebeský výraz obličeje,
světlé vlasy, velké modré oči a postavu
gracie.
Jako oběť svého
bratra, jenž toužil po bohatství a jejž nenáviděla, byla mladá Delbene ve svých
12 zavřena do kláštera a dalo mnoho práce přiměti ji k
poslušnosti.
Představená mne
jednou pozvala na snídani zároveň s Eufrosinou. Bylo neuvěřitelné horko a žár
slunce byl oběma omluvou jejich obleku. Byly totiž mimo gázové košile sepiaté
širokým růžovým páskem úplně
nahé.
"Od té doby co jste
vstoupila do tohoto útulku," pravila Delbene, líbajíc mne nedbale na čelo,
"přála jsem si stále, abych vás poznala blíže. jste velmi hezká a zdá se, že
máte ducha."
Byla jsem v
rozpacích.
"Červenáte se,
andílku - to vám zakazuji. Stud je hloupý předsudek. Záleží právě jen na zvyku.
Příroda, jež stvořila muže i ženu nahé, nemůže žádat od nich, aby se proto
styděli. Tu pravdu dokazuje i to, že jsou jisté ctnosti, které mohly vzniknout
jenom úplným zanedbáváním přírodních zákonů. O tom se však nebudeme bavit.
Pohovoříme si dnes o něčem jiném. Svlékněte se, tak jako
my."
Při těch slovech se obě
šelmy se smíchem přiblížily a brzo jsem byla jako ony. Také polibky představené
se nyní změnily.
"Jak je
hezká moje Julietta!" zvolala. "Jak se její překrásné prsy zachvívají!
Eufrosino, má je již větší než ty - a přece je jí teprve 13
let."
Prsty naší rozkošné
představené lechtaly mé prsy a její jazyk mi vnikal do úst. Brzo viděla, že její
mazlení na mě účinkuje tak silně, že mi až bylo
nevolno.
"K čertu," pravila,
sotva se ovládajíc, "u všech hromů, jaký temperament! Přítelkyně, nezdržujme se
již; čert vezmi vše, co skrývá našim očím půvaby
přírody."
Při tom se sebe
strhla halící ji závoj a stála před námi krásnější než Venuše. Sotva by se našla
žena dokonaleji urostlá, s čistší a sladší pletí a pěknějších
tvarů.
Eufrosina ji hned
následovala a ukázala mi nemenší půvaby. Nebyla tak plná jako paní Delbene, ale
její oči a její duch! Svedena takovou krásou obou žen, které žádaly, abych
odvrhla pouta studu, poddala jsem se. V jemném opojení mne odnesla Delbene na
svou postel a pokryla mne
polibky.
"Okamžik," řekla
docela rozpálená, "okamžik, drahá přítelkyně. Uspořádejme trochu své požitky,
Užívat se dá, jen když je vše v
pořádku."
S těmi slovy mi
roztáhla nohy, lehla si na břicho, hlavu mi vstrčila mezi stehna a lízala mne,
zatím co Eufrosina, jíž nabídla tváře své zadnice, jí prokazovala prsty tutéž
službu, jako ona mně
jazykem.
Eufrosina, která již
znala Delbeniny záliby, tloukla ji při tom mocně do zadku. Účinek na naši
laskavou představenou byl znamenitý; neboť ta děvka tím lačněji ssála šťávy,
které po její akci ze mne prýštily. Občas přestávala a pozorovala
mne.
"Jak je krásná," volala
rozkošnicky, "k čertu, jak je zajímavá. Pomoz mi, Eufrosino, lechtej ji, má
drahá, chci se opít proudem jejího semene." A pak hned
pokračovala:
"Změňme nyní
trochu polohu, drahá Eufrosino, musím také tobě poskytnout trochu rozkoše; tak,
andílkové, budu vás lechtat obě
najednou."
Položila nás vedle
sebe na postel, poručila, abychom zkřížily ruce a pak jsme se lechtaly
vzájemně.
Nejprve vnikal její
jazyk do Eufrosininy pochvy, při čemž nás rukama lechtala v dírkách zadnice
Střídavě opouštěla pochvu mé společnice a přissávala se k mé, takže jsme byly
všechny tři při tomto trojím společném požitku brzo
hotovy.
Po chvíli nás šelma
otočila tak, že jsme jí ukazovaly zadky. Pak nás lízala v zadní dírce a v přední
lechtala; naše zadky ji okouzlovaly, hladila je a my jsme skoro zmíraly
rozkoší.
"Udělejte mi to také
tak," vykřikla a zdvihla se, opojená jako bakchantka, "lechtejte mne obě. Chci
ležet v tvém náručí, Julietto, chci líbat tvá ústa a dotýkat se jazykem tvého a
mazlit se. Vstrčíš mi do pochvy toto godemiché," pokračovala, dávajíc mi je, "a
ty, Eufrosino, se postaráš o můj zadek a budeš mi lechtat
dírku."
"Maličká," řekla,
líbajíc mne, "nesmíš mou pochvu opustit, neboť tam je pravé sídlo rozkoše. Dři
ji až do krve, jsem otužilá, potřebuji silnějších prostředků. Kdyby to šlo,
chtěla bych být dvacetkrát po sobě
ukojena."
A opravdu, udělaly
jsme jí to stejně dobře. Nikdo by nepracoval ohnivěji než
my.
"Můj anděli," řeklo mi
toto okouzlující stvoření, když jsme vstaly, "nemohu ti ani říci, jak jsem
šťastna, že jsem tě poznala. Pozvu tě k všem svým zábavám, a je jich hodně, ač
jsem vyhoštěna z lidské společnosti. Zeptej se Eufrosiny, jak je se mnou
spokojena."
"Ó miláčku,
dokáži ti to svými polibky," zvolala naše mladá přítelkyně, vrhajíc se Delbeně
na prsa. Děkuji ti za to, čím jsem. Tys vytvořila mého ducha, zbavilas mne
blbých předsudků dětství. Ach! Julietta může být šťastna, dáš-li jí stejné
vychování."
Báječné jídlo,
jež jsme požily nahé, nás posílilo a začly jsme znova. Opět jsme se lechtaly a
tvořily jsme tisíce chlipných
posic.
Brzo jsme si hrály na
muže, potom zas byla ženou ta, jež předtím představovala manžela, a tak jsem
znásilňovaly přírodu, nutíce ji, aby nám celý den poskytovala nejsladší
rozkoše.
Uběhl měsíc a
Eufrosina opustila klášter i rodinu a věnovala se cele
neřesti.
Naše milovaná
představená mi však brzo ukázala, že nemiluje pouze mne. Ostatní se též
zúčastnily zábav, v nichž bylo víc vilnosti než
něžnosti.
"Přijď zítra
odpoledne ke mně," řekla mi jednou. "Eliška, Flavie, paní de Volmar a Saint-Elme
přijdou též: bude nás šest a chci dokázat neslýchané
věci."
"Jak," zvolala jsem,
"ty se miluješ se všemi těmito
ženami?"
"Ovšem! Či myslíš
snad, že mi postačíš? V tomto domě žije třicet jeptišek, z nichž dvaadvacet
prošlo mýma rukama, a osmnáct novicek, z nichž neznám dosud jen jedinou. Je vás
tu šedesát na vychování a jen tři mi dosud odporovaly. Jakmile přijde nová,
musím ji mít; nedám jí ani osm dní na rozmyšlenou. Ach. Julietto, kdybys mohla
být šťastna v zločinu jako já - neboť se dopouštím, má drahá, velmi mnohých -
kdybys v nich nalézala stejný požitek jako já! Uvidíš, že se tomu
neubráníš!"
Nyní se mne ptala
Delbena, jak daleko jsem v náboženských
věcech.
"Ještě jsem nebyla u
prvního přijímání," byla má
odpověď.
"Tím líp,"
pokračovala, objímajíc mne, "chci tě této bláznovské frašky ušetřiti, můj
anděle. Budou-li ti mluviti o zpovědi, řekni, že ještě nejsi připravena.
Představená novicek je mou přítelkyní, je na mně závislá a přimluvím se za
tebe.
Pokud se týče mše,
musíš na ni chodit, bohužel, stejně jako já, ale tady mám sbírku knih," pravila,
ukazujíc mi 30 marokénových svazečků, "půjčím ti je a můžeš je při službách
božích číst a nebudeš nic
slyšet."
"Oh, má drahá
přítelkyně," zvolala jsem, "jak jsem ti vděčná. Mé srdce i můj rozum ti je po
vůli a poslechnu tvých
rad."
"To, co jsi mi říkala o
morálce, není pro mne novinkou, ale nečekala jsem, že budeš tolik nenávidět
náboženství."
Slyšely jsme,
že přichází
společnost.
"Ticho," řekla
mi, "mysleme nyní na své potěšení. Polib mne,
Julietto."
Musím popsat nyní
své vstupující
přítelkyně.
Paní de Volmar
přijala závoj asi před půl rokem. Bylo jí dvacet let, velká štíhlá, kaštanově
hnědá a měla jasnou pleť a báječnou
postavu.
Po paní Delbene, jež
si ji oblíbila, byla nejsmyslnější účastnicí těchto
orgií.
Saint-Elme byla
sedmnáctiletá novicka, měla následkem smyslného žáru nádherné oči a božské
prsy.
Dvě chovanky, Eliška a
Flavie, byly třináct a šestnáct let staré. Postava Eliščina byla velmi něžná,
ale dobře vyvinutá.
Postavu
Flaviinu bylo možno nazvat skoro nebeskou. Její úsměv byl zvláštní a ukazovala
při něm zuby. Také její šíje i pleť byly
dokonalé.
"Myslím, že dnes
nesvedu ani jedno číslo," pravila paní de Volmar Delbeně vstupujíc, "jsem
vyčerpána, má drahá, ztrávila jsem noc s Fontenillou. Zbožňuji tuto šelmičku.
Ještě nikdy jsem nedělala tolik čísel. Ó, má drahá, my jsme prováděly
věci!"
"Neuvěřitelné,
není-liž pravda?" řekla Delbene. "Ale přece si troufám dnes večer dokázat něco
zvláštního."
"U čerta, pak si
tedy pospěšme," řekla Saint-Elme, "jsem chlipná, neboť jsem spala sama." Odkryla
se a zvolala: "Podívejte se na mou dírku, potřebuje
pomoci."
"Delbeno, podívej se
přece na Volmarovou," řekla Eliška, "líbá Juliettě zadek: patrně ji pokládá za
chlapce a chce ji mrdat
odzadu."
"Nevíš, že Volmarová
je mužem?" pravila Saint-Elme. "Má klitoris tři coule dlouhý." Přistoupila ke
mně a ohmatávala mne se všech stran. "Je dobře urostlá, šelmička," pokračovala,
"a přisahám, že ještě před večerem ochutnám její
semeno."
"Mám chuť! Nač ještě
čekáš? Musíme ještě před výpraskem prosit? Svléknout šaty, přítelkyně!" Okamžitě
se objevilo šest božsky nahých
děvčat.
"Teď byste mne však
mohly trochu poslouchat," řekla prosebně Delbene. "Poslyšte: Julietta si lehne
na postel a vy si s ní uděláte jedna po druhé, nač budete mít chuť. Při odchodu
každou přijmu já a u mne doděláte, co začnete na Juliettě. Já se však zdržím,
abych byla hotova, až po vás po
všech."
Rozkazy představené
byly přesně splněny. Všechny byly velmi
rozvášněné.
Eliška si lehla
na okraj postele a lechtala Delbenin poštěváček. Flavia si klekla tak, že měla
nohy pod postelí a hlavu ve výši ramen představené a mohla ji pohodlně líbat. Na
Elišce ležela Saint-Elme zadkem u jejího obličeje a celé její ohanbí bylo
vystaveno polibkům Delbeniným, již Volmarová mrdala zezadu. Musela jsem skupinu
doplnit.
Skloněna přes
Saint-Elme, nabídla jsem Delbeně zezadu to, co hledala vpředu, a její jazyk
skákal neuvěřitelnou rychlostí z mé pochvy do mé řiti a zase zpět. Ssála a
lízala, takže byla každou minutu
hotova.
"Ó, ďáble," řekla
Delbene, odstupujíc rudá jako bakchantka, "kolikrát mi to přišlo! Ale to nevadí,
pokračujme! Lehněte si teď všechny na postel. Julietta si od vás po řadě vezme,
po čem touží. Ale protože je dosud nováčkem v těchto věcech, budu jí radit a
musí být tolikrát hotova až poprosí o
milost."
První byla Eliška.
"Postav se tak, abys mohla líbat její svěží ústa a přitom ji lechtej. Vezmu si
zatím na starost tvůj zadek. Flavia pomůže Elišce při práci. Doporučuji ti
zvlášť její pěkné prsy. Chceš-li potěšit Volmarovou, vstrč jí jazyk do zadnice,
zatím co ona tě bude lízat. Víš, co uděláme se Saint-Elme?" ptala se
představená. "Postaví se tak, abych jí mohla současně lízat zadek i pochvu, a
při tom ona totéž udělá tobě. Co se mne týče, jsem docela volná a tobě k
službám."
Okouzlená tím, co
jsem viděla u Volmarové, zvolala
jsem:
"Budu tě mrdat pomocí
godemiché do zadnice."
"Velmi
dobře," pravila Delbene potěšena, "tady
je!"
"Kupředu tedy," pravila
jsem. "Začněme. Draha Volmarová, udělej mi poštěváčkem to, co já dělám Delbene.
Chtěla bych lechtat Flavii a Elišku a lízat Flavii kundu." Sedmkrát nás zalil
výtok z pochev.
Delbene si
všimla, že dávám přednost Saint-Elme, již jsem
zbožňovala.
"Protože vidím,
že bys chtěla někoho připravit o panenství nebo sama o ně přijít," řekla mi
druhého dne Delbene, "musíš mi přisahat, že se už se Saint-Elme nebudeš stýkat a
vyplním všechna tvoje
přání."
Těšíc se na slíbené
požitky, slíbila jsem
všechno.
"Dobře," pravila
Delbene po měsíční zkoušce. "Jsi rozhodnuta? Koho chceš
znásilnit?"
"Což nevidíte,
drahá přítelkyně na koho se upírají mé chlipné oči? Na děvče, jež vidíte před
sebou - na moji sestru."
Paní
Delbene ji však dobře znala a zrazovala
mne.
"Dobře," pravila jsem,
"dej mi tedy Laurettu. Její dětství (bylo jí sotva deset let), svěží obličej a
její urozený původ mne neobyčejně dráždí." Představená v tom neviděla překážku,
neboť Lauretta byla sirotek a já jsem již v duchu obětovala její
nevinnost.
V předvečer tohoto
slavnostního dne mne Delbene pozvala k sobě na
noc.
Rozpálena dlouhým
rozhovorem s ní, vrhla jsem se jí do náručí. Děkovala jsem jí tisíckrát za
práci, jakou si dává s mojí
výchovou.
"Jsem ti dlužna
víc, než svůj život," volala jsem. "Jakou cenu má život, trávíme-li jej v díře
lži a nesmyslů? Buď ujištěna, že tě budu
hodna."
Delbene mne stále
líbala a projevila naději, že ze mne bude stejně nemravné a bezbožné stvoření,
jako je ona sama.
"Protože
tedy chceš být zbavena panenství, chci tě hned uspokojit," řekla mi. V opojení
chlipnosti si opásala godemické. Nejdřív mne lechtala, aby, jak řekla, uspala
bolesti, a pak vyrazila tak mocně, že při druhém nárazu bylo po mém
panenství.
Nemůžete si ani
představit, jak jsem trpěla; brzy však po hořkých bolestech protržení
následovaly syté rozkoše a
požitek.
Delbene, již nic
nemohlo vyčerpat, toho ještě neměla dost. Přirážela mocně dále, až jsem ji za
hodinu prosila o
slitování.
Změnila jsem se
nyní v něžnou milenku vášnivého milence. Zmocnila se jí a myslím, že nepoznám
již ženy, která by byla šílenější v užívání, než ona. Desetkrát za sebou byla v
mém objetí hotova.
Když jsme
byly obě vyčerpány touto zábavou, vzpomněla si má vychovatelka na svůj slib
ohledně znásilnění
Lauretty.
"Nezapomněla jsem
na to," odvětila paní Delbene, "až dnes večer půjdete spat, musíš se pokusit
utéci. Volmarová a Flavia přijdou též; o ostatní se nemusíš starat. Jsi nyní
zasvěcena do našich tajemství, buď odvážná, Julietto, a ukáži ti úžasné
věci."
Opustila jsem svou
přítelkyni a vrátila jsem se domů. Tím víc jsem se však divila, když jsme se
doslechla, že jedna schovanka prchla z kláštera. Ptala jsem se na její jméno.
Byla to Lauretta.
"Lauretta,"
vykřikla jsem a k sobě jsem si řekla: "Ó, bože, a právě s ní jsem počítala,
právě ona rozpálila mé
touhy!"
Ptala jsem se na
podrobnosti, ale nikdo mi ni nemohl říci. Pospíchala jsem k Delbeně, abych jí o
tom zpravila, našla jsem však její dveře zamčeny a nemohla jsem ji před
smluvenou hodinou nalézti. Ah, jak pomalu mi ubíhal
čas!
Konečně přišla naše
hodina. Volmarová a Flavia šly napřed a zastihla jsem je již u
Delbeny.
"Jak dostojíš svému
slovu?" ptala jsem se představené. "Lauretta zmizela. Kdo ji nahradí?" A dodala
jsem: "Ah, nepoznám již nikdy rozkoše, kterou jste mi
slíbily."
"Julietto,"
odpověděla mi velmi vážně paní Delbene, "první podmínkou přátelství je důvěra.
Chceš-li být jednou z nás, musíš být opatrnější a ne tak zlostná. Což je
pravděpodobno, že bych ti slíbila zábavu, kdybych ti ji pak nemohla poskytnout,
a důvěřuješ tak málo mé obratnosti a mé moci, že máš strach o splnění svých
přání? Pojď za námi, ale tiše. Neřekla jsem ti, že uvidíš něco
zvláštního?"
Delbene rozžala
malou svítilnu a šla napřed. Následovala jsem ji s Volmarovou a s Flavií ke
kostelu. Jaký byl můj údiv, když tam otevřela hrobku sestupovala do sídla smrti!
Mé společnice šly tiše za ní a jenom já jsem nedovedla skrýti trochu strachu.
Volmarová mne však uklidnila a brzy jsme byly v podzemním prostoru, určeném pro
pohřbívání mrtvých klášternic. Šly jsme dolů po schodech a přišly jsme do skvěle
vyzdobeného sálu, jehož větráky vedly na hřbitov. Ó, milí přátelé! Koho jsem tu
našla! Laurettu, vyšňořenou jako panny, které bývaly obětovány Bakchovi, dále
abbé Ducroze, biskupského vikáře z Paříže, a našeho zpovědníka pátera
Téléma.
"Má strach," řekla
Delbene a přistoupila k oběma mužům a představila mne
jim.
"Uvidíš, ty neviňátko,
že se tu scházím jen k mrdání a zločinům. Vstupujeme do říše mrtvých jen proto,
abychom byli co nejdále od živých. Kdo má tak zkažené sklony jako my, ten by se
nejraději skryl do středu země, jen aby unikl lidem a jejich nesmyslným
zákonům."
Nyní poručila
Delbene Volmarové, aby mne
svlékla.
"Ducroz bude
Juliettu obrábět zpředu, Volmarová jí bude lízat zadek; já si lehnu pod
Volmarovou a budu ji svým jazykem líbat poštěváček. Télém mne při tom bude mrdat
a dráždit Laurettě pochvu.
A
pak mne mrdejte odzadu," pokračovala, "jeden po druhém, poslužte si, tady je můj
zadek! Julietto, zde je tvá oběť," ukázala na Laurettu, "zprzni ji zepředu i
zezadu. Téléme a Ducrozi, vy si sedněte vedle mne, chci mít vaše údy v
rukou.
Čerta! Jsou tvrdé a
trčí k nebesům! Kupředu, přátelé, zpracujte můj nenasytný zadek! Ať utiší proudy
vašeho semene můj žár. Julietto, chci lízat tvou kundu, zatím co mne narážejí
zezadu. Volmarová ať si vleze na tebe a zlíbej všechny její vnady! Pravicí
lechtej Flavii, levou rukou stiskni Laurettě
zadek."
Její přání byla
splněna.
Protože mi byla
určena role obětníka, navlékli mi veliký umělý úd, dříve
namaštěný.
Lauretta byla
přivázána na stoličku tak, že její roztažené nohy a ruce byly kruhy připevněny k
zemi. Télém jí držel hlavu a Ducroz si vlezl na mne
zezadu.
Poblíže stojící oltář
posloužil představené jako
lenoška.
Lauretta byla
strašně roztržena. Povzbuzovali mne však se všech stran, a já sama jsem byla
tolik rozčilena, že jsem si počínala jako nejžhavější milenec. Potoky krve a
příšerný křik naší oběti nám ukázaly, že operace neměla hladký průběh. skutečně
byla maličká tak poraněna, že jsme se báli o její
život.
Delbene však
vykřikla:
"Ta kurva je naším
majetkem, nešetřte ji. Nejsem za ni nikomu
odpovědna."
"Ona však zemře!"
namítla jsem.
"Dále," volala
abatyše, jejíž příšernou povahu jsem poznala teprve nyní. "Nepřestávej, dokud
nebudeš plně
ukojena."
Dostavilo se mi to
ještě jednou a megera se přiblížila s otázkou: "Je
mrtva?"
"Je na tom hůř než po
prvním útoku," řekl
Ducroz.
"Co mi záleží na
jejím životě? Ať třeba
pojde!"
"Má drahá Delbene,
jak chceš potom zabránit
neštěstí?"
"Ránu, kterou
utrpíš ty, zahojím mastí. Lauretta je naším výhradním vlastnictvím a stane se
obětí naší rozkoše. Nyní pojďme
jíst."
Lauretta nás
obsluhovala a brzy jsme viděli, že je také obětí. Neudělala krůčku bez rány nebo
poličku.
Bylo veliké horko a
mi byli všichni nazí. Volmarová se přiblížila se sklenicí punče k oběma mužům,
kteří do nápoje musili vstrčit své ocasy. Pak jim třela údy, až do něj vypustili
své semeno.
"Dovolím to jen,
když se přidá Juliettina moč," řekla
představená.
Namočila jsem do
směsi a celá společnost
pila.
Když jsme byli
nasyceni, přerušila Delbene stolování. Julietta šla do jejího pokoje aby si
trochu pohovořily.
"Poslyš,
Julietto, je neuvěřitelno, jak mnoho potřebuješ
poučení..."
Právě při těchto
slovech vstoupil mou matkou poslaný lokaj, jenž přinesl představené zprávu o
hrozném úrazu mého otce. Matka žádala, abych se sestrou hned opustila
klášter.
"Hrome," řekla
Delbene, "zapomněla jsem ti spravit tvé panenství; počkej, andílku, vezmi si
tuto nádobku, namaž se vždy ráno a večer po devět dní myrtovou esencí. Buď
jista, že desátý den budeš zase čistou pannou, jako by se ti nikdy ni nestalo."
Pak mne odevzdala lokajovi s rozkazem, abychom se vrátili co
nejdříve.
Můj otec zemřel a
po tomto neštěstí následovalo nové. Do měsíce zavřela oči i matka a my byly obě
opuštěny. Justina, jež nevěděla o mých stycích s představenou, nedozvěděla se
ani o mé návštěvě u ní.
"S
vaší bídou, která vás tísní, odkazuji vás na Eufrosinu. Věnovala se bez nátlaku
řemeslu kurvy - udělejte totéž, bude-li nutno. Nenavštěvujte mne však již.
Možná, že budete mít neúspěch a bídu a budete potřebovat peníze nebo doporučení.
Nemohla bych vám dát ani jedno ani
druhé."
S těmi slovy
přerušila Delbene rozmluvu a nechala mne stát v
úžasu.
Hned jsem se vrátila s
rozhodnutím, že uposlechnu její rady, která mohla být nebezpečnou. Na štěstí
jsem si ale vzpomněla na jméno a adresu paní, o níž Eufrosina jednou mluvila, a
spěchala jsem k
ní.
Duvergierová mne přijala
neobyčejně laskavě.
Skvělý
prostředek Delbenin oklamal stejně její bystrozrak, jako ostatně každého;
rozešla jsem se se sestrou a začala jsem novou životní dráhu, zcela odlišnou od
její.
Má učednická léta byla
velmi hořká a tak mne zkazila, že musím přejít podrobnosti, abych nemusila před
vámi kreslit obraz nejdivočejších
výstředností.
U paní
Duvergier bylo nyní šest žen, ale více než tři sta jich bylo v jejích službách.
Dva lokajové pět stop a osm palců vysocí s nelidskými údy a dva 14 a 15 letí
jockeyové byli u ní k disposici těm, kdož toužili po lásce, a když nestačili,
měla náhradu v osmdesáti mimo dům žijících
mužích.
Během šesti týdnů
prodala tato obratná ničema mé panenství aspoň padesáti osobám a každý večer
opravovala mou natrženou nevinnost mastí. Protože všichni tito lupiči panenství
byli velmi neohrabaní, ušetřím vás
jednotlivostí.
Krásnou
Fatimu, nejmilejší z mých společnic, ohromně těšilo mé vyprávění. Měla více
štěstí, neboť ukradla jednomu knížeti tobolku s padesáti louisdory, aby se
odškodnila za utrpěné
bolesti.
"Jak jsi se toho
mohla odvážit?" ptala jsem
se.
"Když to jde, má drahá -
svědomí mi to neztíží!" odvětila. "Peníze těchto ničemů jsou určeny pro nás a
byly bychom hloupé nehrabat, kde je vidíme. Jsi snad tak hloupá, že vidíš v
krádeži něco špatného?"
"Ó,
ty zkažené děvče," odvětila jsem "ty zkazíš úplně i mne. Cítím jasně, že takové
ničemnosti by mne jen těšily. Ale pokračuj, budu tvou učenlivou žačkou. - Dovolí
ti to Duvergierová?"
"O to se
nestarej," řekla
Fatima.
Druhého dne časně
ráno odvezl nás fiakr na venek. Vstoupily jsme do odlehlého, ale vybraně
vypadajícího domu. Přijal nás sluha, a když nás uvedl do skvěle zařízeného
pokoje, zmizel. Teprve když kočár odejel, svěřila se mi
Fatima.
"Víš, u koho jsi?"
ptala se.
"Ne", odvětila
jsem.
"U velmi zvláštního
muže," pokračovala má společnice. "Oklamala jsem tě, když jsem ti ho vydávala za
svého milence. Ve skutečnosti je mým dobrým klientem a já podvádím paní
Duvergier. Co si vysloužím, patří tedy jediné mně; není to však zcela bez
nebezpečí..."
"Vysvětli mi to
blíže," odvětila jsem živě, "vzbuzuješ mou
zvědavost."
"Jsi u
nejslavnějšího pařížského zloděje. Dorval se živí krádežemi a při svém povolání
užívá největších rozkoší. I při projevech milostných vášní musí míti dojem, jako
by naše důkazy přízně kradl, takže se musíme tvářit, jako bychom nebyly placeny,
ačkoliv jsem dostala peníze již napřed. Zde je důkaz, Julietto: Těchto 10 louisů
patří tobě; nechávám si pro sebe
stejně.
Tento muž stopuje
pomocí nesčetných zvědů bohaté cizince, přicházející do Paříže. Přijímá a hostí
je v přítomnosti žen našeho druhu a my musíme hosty při aktu vášně okrádat.
Odevzdáváme mu všechno a dostáváme vedle svého platu ještě čtvrtinu
kořisti.
Dnes přijdou dva
nebo tři cizinci; po jídle jdeme vždy po párech do pokojíku. Olup obratně tvého;
já se již o svého postarám. Dorval se bude dívat z úkrytu. Až bude po všem,
uspíme nápojem své oběti a ztrávíme zbytek večera s pánem domu, jenž po několika
hodinách vždy odchází."
Sotva
jsme domluvily, vstoupil Dorval. Mohlo mu býti čtyřicet let a zářil laskavostí a
duchem. Zdálo se, že umí skvěle svádět, což hrálo v jeho povolání velkou
úlohu.
"Fatimo, čekám dva
Němce, kteří hoří touhou poznati nějaká pěkná děvčata. Jeden z nich nosí diamant
v ceně 20.000 tolarů; toho nechám tobě, Fatimo. Druhého přidělím vám, Julietto.
Vykonejte dobře svou úlohu a uvidíme se ještě
častěji."
Vstoupily jsme.
Scheffner, můj ctitel, byl stár 45 let, žrout a hlupák. Kohout, jejž měla
oškubat má přítelkyně, jmenoval se Konrád. Byl opravdu jako poset démanty, jinak
se však úžasně podobal svému
příteli.
Fatima, jež byla
stejně krásná jako obratná, popletla brzy ubohému Konrádovi hlavu a také má
nevinnost a bázlivé chování získaly mi velmi rychle Scheffnerovo
srdce.
Dorval, jenž chtěl
každou z nás zvláště pozorovat, zdržel Konrádovu vášeň pod záminkou, že má jen
jednu místnost určenou holdování Venuši, - a já jsem se dala s Scheffnerem do
práce.
Dobrý Němec byl docela
okouzlen a stále neměl dost mazlení. Bylo horko a řekla jsem mu, aby se svlékl
docela do naha. Abych ho více rozdráždila, svlékla jsem se též, a zatím co na
mne vlezl a tiskl zamilovaně hlavu na má prsa, prohledala jsem nerušeně jeho
šaty pravou rukou. V pravé kapse jeho obleku jsem našla peněženku a skryla jsem
ji rychle pod matraci našeho lůžka
lásky.
Někdo zvonil. Objevilo
se děvče, jež hodného Němce upravilo a nabídlo mu nápoj s příslušným obsahem;
pak ho zavedlo do pokoje, kde upadl v hluboký spánek, že ještě za osm hodin
chrápal. Sotva byl odbyt, vstoupil Dorval a
řekl:
"Jste okouzlující,
slečno." Při tom mne objal a pokračoval. "Viděl jsem všechno. Podívejte se na
můj úd, jenž je tvrdší než železná tyč; tolik jste mne
vzrušila."
Pak se se mnou
vrhl na pohovku a poddal se své vášni: ukrást mi vystříknuté semeno z pochvy.
Ssál tak zručně a uměl jazykem vniknout tak hluboko, že jsem ho opravdu
zaplavila.
Potom šel k mé
přítelkyni. Protože jsem ho nyní mohla pozorovat, viděla jsem, že i jí vložil
hlavu mezi stehna a stejně jí vyssál semeno vstříknuté Konrádem. Schoval pak
kořist a oběma Němci jsme byli jisti; odebrali jsme se do rozkošného pokojíku,
kde nám Dorval - když udělal ještě jedno číslo - podal vysvětlení svých
zvláštních sklonů. Blížila se noc a Dorval nás ještě
potřeboval.
Vstrčil oba Němce
do kočáru a poručil svým lidem, kteří mu při takové práci vždy pomáhali, aby je
vyhodili v některé liduprázdné ulici a nechali je tam nahé
ležet.
Rozkaz byl přesně
splněn. Oba Němci spali jako mrtvoly a dozvěděly jsme se později, že je vysadili
v temné uličce poblíž nového boulevardu. Druhého dne byli odvedeni na policejní
komisařství, kdež je brzo propustili, když nemohli proniknout záhadou tohoto
dobrodružství.
Když je
odnesli, dal nám Dorval přesně čtvrtinu kořisti a
odešel.
Musily jsme se také
vzdálit. Venku čekal kočár a za pět čtvrtí hodiny jsme zas byly u matky našeho
bordelu.
Paní Duvergier ještě
spala, proto jsme vklouzly do svých
pokojů.
"Nemluv o tom," řekla
Fatimu, "Duvergierová nemusí nic vědět. Víš, že se to vše děje za jejími zády.
Tím, co jsi se právě u Dorvala naučila, můžeš při každé příležitosti vydělat tři
až čtyřikrát více než dosud."
Na mém těle se vystřídalo 15 až 16 mužů
měsíčně s více méně všedními příhodami, když jsem byla poslána k muži jménem
Noirceuil, jenž se choval tak zvláštně, že o něm přece musím
vyprávět.
Ve své neuvěřitelné
rafinovanosti žádal tento okouzlující muž, aby jeho paní byla svědkem našeho
hýření a aby jej při tom
obsluhovala.
Paní de
Noirceuil byla velmi hezká a nejvýš dvacet let stará. Byla v mládí spoutána se
svým 40letým a zhýralým
mužem.
Oba čekali v budoáru,
do něhož jsem vstoupila. Na znamení zvonkem se objevili dva nazí hoši ve stáří
16 a 18 let.
"Slyšel jsem,
srdíčko, že máte nejkrásnější zadek na světě," řekl mi Noirceuil. "Dovolte, ať
se podívám. Paní," pokračoval obrácen k své
manželce.
"Můj pane, žádáte
věci --" odpověděla ubohá
paní.
"Zcela jednoduché,
madame. Děláte to už tak dlouho, že jste si už mohla
zyknout."
Zarděla jsem se za
tu ubohou ženu a chtěla jsem jí ušetřit námahu a svléci se, ale Noirceuil mi v
tom zabránil a vyjel si na svou paní tak, že konečně uposlechla. Během této
předehry dal se Noirceuil líbat od jednoho chlapce a zpracovával ji rukou. Jeden
hoch mu lechtal zadnici, druhý
úd.
Když jsem byla nahá,
přivedla mne paní Noirceuil na rozkaz svého muže k němu a ten ničema mi líbal s
vilnou chlipnosti zadek. Brzy byli oba chlapci, dík obratným rukám jeho paní, v
stejném stavu jako
já.
Noirceuil a jeho paní se
svlékli též a ničema si nevybíral, ale pomiloval nám všem bez rozdílu pohlaví
zadnice. Když byl konečně dosti rozdrážděn, poručil své manželce, aby mne
položila na pohovku břichem dolů, a když navlhčil jazykem dostatečně otvor mé
zadnice musila do něj zavésti jeho úd, který byl sedm palců silný a jedenáct
palců dlouhý.
Následkem toho
jsem jej pojala jen s velikou bolestí. Přece však vnikl dovnitř až po sáček a
při tom do jeho zadku vnikl jeden z hochů. Pak položil ten lotr svou paní vedle
mne a vystavil ji stejným výstřelkům, jimž poddával své vlastní
tělo.
Zůstal totiž ještě
jeden úd volný. Noirceuil jej chytil, a jak ležel na mně, vstrčil jej do něžné
zadní dírky své drahé manželské polovice. Okamžik se zdálo, že se chce bránit,
ale její příšerný manžel ji silnou rukou
přemohl.
"Nyní jsem
spokojen," pravil, když všechno
klaplo.
"Jsem mrdán, sám
mrdám pannu zezadu a mé paní se vede stejně. Nic nechybí mé úplné
rozkoši."
"Ó, můj pane,"
zvolala ubohá manželka, "přivedete mne k
zoufalství."
"Samozřejmě,
paní, a musím vám s otevřeností, na niž jste u mne zvyklá, doznat, že by můj
požitek byl mnohem menší, kdyby se vám to
líbilo."
Když bylo všechno
hotovo, změnili jsme polohy. Sám Noirceuil, jenž stále tyranisoval svou ženu,
dostal chuť na něco nového, a poručil jí proto, aby se připravila na věci jí
známé.
"Jak, můj pane,"
odpověděla tato nešťastnice, chcete tedy zase provádět to hnusné
svinstvo?"
"Stále,
madame."
A přinutil ji, aby
si lehla na pohovku a přijala do úst jeho semeno, které zanechal v mé zadnici.
Vypustila jsem všechno; trochu s potěšením ze zla, že může neřest tolik
pokořovat ctnost.
Nešťastnice
všechno spolykala a myslím, že by ji byl její muž při nejmenší neposlušnosti
zmlátil. Těmi hnusnými věcmi byl strašný manžel povzbuzen k novým
ničemnostem.
Paní Noirceuil
si musila lehnout a přijmout po řadě úd svého muže a obou chlapců. Konečně
znásilnil Noirceuil oba mladíky, při čemž se dráždil zadnicí své
ženy.
Na konec tyto
ničemnosti vyvrcholily. Noirceuil slíbil tři louisy tomu z nás jenž jeho paní
nejvíc ublíží. Směli jsme použít všech prostředků. Nohou, pěstí, facek i ran do
žeber. Zločinec se dráždil pohledem na tento výprask. Nedovedete si představit
naši vynalézavost, s jakou jsme nešťastnici mučili. Noirceuil, jemuž se má
postava a mé ničemnosti zalíbily, zdržel mne a oba mladíky na večeři. Jedli jsme
v rozkošném pokojíku docela nazí a obsluhovala nás stejně nahá paní de
Noirceuil.
Noirceuil měl
ducha a dovedl své bláznovství znamenitě ospravedlniti. Pokoušela jsem se mu
vyčítat jeho chování k své
paní.
"Nemáte právo," řekla
jsem mu, "zacházet tak s tímto ubohým
stvořením."
"To nemám,
pravda," řekl, "ale jen s hlediska mé paní. Co se mne týče, není nic
správnějšího, než co jsem udělal. Důkaz je v tom, že mne nic na světě tak
nepotěší. Každá vášeň má dvě formy, Julietto, a jenom příroda mi vnukla tuto
vášeň, čímž je mé chování
přirozené."
Paní de Noirceuil
a oba chlapci usnuli.
"Jsou
to hlupáci, jsou pouze nástroji naší chlípnosti a příliš tupí, než aby na to
mysleli. Tvůj jemný duch se mi líbí, Julietto. Vidím, že jsi docela
zlá."
"Zcela mimořádně, můj
pane, rozpaluje mi to
hlavu."
"Dostaneš se daleko,
mé dítě. Miluji tě a chci si tě tu nechat. Nevrátíš se už k
Duvergierové."
"Ale, můj
pane, co vaše žena?"
"Ta se
již poddá; budeš v mém domě vládnout a jen tebe budou
poslouchat."
"Příroda mne
stvořila k lásce, pojď ukaž mi svůj krásný zadek,
Julietto."
Zůstala
jsem tedy v jeho domě. Nechtěl mne ani pustit k Duvergierové pro moje zavazadla.
Druhého dne mne představil služebnictvu a známým jako sestřenici, jež má v domě
všechna práva.
Bylo mi skoro
nemožno třebas jen na chvíli navštíviti svou bývalou matronu. Když se mi to
podařilo, dělala jsem, jako když mi na ní
záleží.
"Pojď, drahá
Julietto," řekla Duvergierová, když mne spatřila, "mám ti říci tisícero věcí."
Zavřely jsme se do pokoje a ona
začla:
"Poslyš, Julietto,
nevím, jak si představuješ své nové postavené. Ale kdyby sis myslela, že jako
vydržovaná milenka musíš být věrná svému muži, jenž má do roka aspoň 700 až 800
jiných, mýlila by ses velmi, můj
andílku."
"Bezpochyby,
madame. Budu k vám stále přicházet; jednak pro svoji radost jednak z prospěchu.
Ale řeknu vám přímo, že pod 50 louis nejsem k
mání."
"Jistě se udržíš,"
řekla Duvergierová, "chci mít jen tvůj souhlas, peníze jsou vedlejší. Budeš-li
poslušná, ochotná a nebudeš-li nikdy odporovat, opatřím ti celé hory
peněz."
Opustila jsem ji
brzo, neboť bylo již pozdě a bála jsem se, aby nebyl Noirceuil znepokojen mou
dlouhou nepřítomností.
Paní
de Noirceuil nebylo docela lhostejno, že jsem převzala vedení domácnosti. Denně
plakala z nenávisti ke
mně.
Bydlela jsem lépe než
ona, byla jsem lépe obsluhována, měla jsem lepší šaty a svůj vůz jen pro sebe.
Můžete si představit, jak mnou
opovrhovala.
Přece se však
Noirceuil tak nechoval jen z lásky ke mně. Viděl v mé společnosti jen prostředek
k zločinu. Neboť jeho hříchy bývaly velmi dobře
rozmyšleny.
Pravidelně denně
mu dodávala Duvergierová jednu pannu, jež nesměla být starší šestnácti a mladší
15 let. Za každou platil sto tolarů a Duvergierová ručila dvacetipěti louisy,
kdyby Noirceuil dokázal, že děvče nebylo úplně panenské. Přes toto opatření byl
každodenně oklamán, jak vám dokazuje můj
případ.
Zasedání konalo se
pravidelně večer. Oba chlapci, madame de Noirceuil a já jsme se tu vždy sešli a
Noirceuilova něžná a nešťastná choť bývala obětí jeho zvláštního poblouznění.
Později všichni odešli a já jsem večeřela sama s Noirceuilem, který usínal v mém
náručí.
Již pár dní po mém
odchodu poslala Duvergierová pro
mne.
Měla jsem se sejít s
milionářem, jenž na svých zábavách nešetřil a jenž každého, kdo posloužil jeho
hanebným zvrácenostem, zasypával
penězi.
Šest rozkošných
děvčat z domu Duvergierové provázelo mne k tomuto Kroesovi, ale jen já sama jsem
měla být předmětem jeho uctívání; ostatní sloužily jen jako
kněžky.
Když jsme přišly,
vpustili nás do kabinetu potaženého hnědým hedvábím a naše vůdkyně nám poručila
se svléci. Nahou mne zahalila do černého, stříbrem vyšívaného závoje, aby mne
odlišila od mých
společnic.
Konečně vstoupil
Mondor. Byl asi 60 let stár, malý, sražený, měl však živé a smyslné oči.
Přistoupil ke mně a řekl mi jakousi něžnost, jaké nalézáme v slovníku
pasáků.
"Dobře, jsou-li dámy
připraveny, můžeme se dát hned do práce." Následující scéna lásky měla tři
akty.
Zatím co jsem budila
ústy velmi slabý život tohoto zpustlíka, postavilo se mých šest společnic do tří
skupin, představujících nejdivočejší výjevy saphické
lásky.
Tyto předehry trvaly
asi půl hodiny, než jsem zpozorovala nějaký pokrok u svého
šedesátníka.
"Krásný anděle,
zdá se mi, že tyto kurvy mi jej ještě postaví. Ukažte teď své zadní tváře, hned
se pokusím dostat se do
nich."
Mondor však přecenil
své síly.
"Musíte se postavit
všechny okolo mne."
Pak nás
ozbrojila domácí paní karabáči a každá z nás musila po řadě bičovat scvrklý
zadek ubohého Mondora.
Na
konec krvácel, potil se, vzdychal a prosil nás o
pomoc.
"Ach, mé dámy," řekla
jeho hospodyně a mazala rozdrásaný zadek pánův kolínskou vodou, "znám jen jediný
prostředek, který by pánovi vrátil
život."
"Jakýpak?" ptala jsem
se.
"Nu, položím ho na
pohovku. Vy, milá Julietto, si musíte kleknout před něj a ve svých růžových
ústech zahřát jeho chladný úd. Jinému by se to asi nepodařilo. Vy, mé dámy, s
ním musíte provést po řadě tři zvláštnosti. Nejdřív ho důkladně zfackujete, pak
mu naplijete do obličeje a na konec ho budete tahat za nos. Podivíte se
účinkům."
Vše se stalo podle
jejích slov a musím doznat, že výsledek byl podivuhodný. Balon se v mých ústech
nadouval a dalo mi práci udržeti
jej.
Konečně se líný úd
nadmul tak, že jsem se bála, aby mi neroztrhal ústa, a Mondor dal služce
znamení, aby všechno
připravila.
Stará mne
postavila, jak je to potřebí při sodomii, a Mondor se zuřivě vrhl do chrámu
nejsladší rozkoše.
Přece to
však nebylo ještě všechno. Nejdříve se musila jeho hospodyně ozbrojit obrovským
godemické a vlézti na něj zezadu, stejně jako to dělal on mně. Za druhé si
musila jedna dívka kleknout pode mne a jazykem mi lízat pochvu, aby slyšel
mlaskání. Za třetí jsem musila v každé ruce svírat jednu krásnou zadnici.
Konečně dvě děvčata musila své lejno vyprázdnit do úst a na čelo chlipného
kozla. V těchto rolích jsme se tak dlouho střídaly, až se podařilo Mondorovi
bídné své semeno vypustit do mého
zadku.
"Má krásko," řekl mi
Mondor, "odvlékaje mne do odlehlého kabinetu a louče se s ostatními ženami,
musíte nyní napodobit své společnice a poskytnout mým ústům své božské lejno a
šťávu, jíž jsem zavlažil váš
zadek."
"Ráda, můj pane,"
odpověděla jsem ochotně, "jsem připravena vás
poslechnout."
"Ach, božské
děvče, už si to nikdy neudělám tak
pěkně!"
Při vstupu do tohoto
pokojíku jsem zpozorovala na psacím stole dosti veliký balíček a zdálo se mi, že
jeho obsah by hezky rozmnožil můj
majetek.
Sotva jsem jej
spatřila, zchvátila mne v srdci touha po něm. Ale jak to provést? Byla jsem nahá
a kam bych skryla ten dosti veliký
balíček.
"Nepotřebujete něčí
pomoci?" ptala jsem se
Mondora.
"Ne, toto poslední
blaho užiji docela sám, stávají se při tom všelijaké chlipné věci," pokračoval
finančník.
"Ó, to nevadí,
potřebujeme přece
někoho."
"Myslíš, můj
anděli?"
"Zajisté,
pane."
"Nu, podívej se tedy,
zda neodešly všechny ženy, a pusť jsem tu nejmladší. Její zadek se mi líbil
nejvíce."
"Ale, můj pane,
neznám váš dům a ostatně nemám žádné
šaty."
"Zazvoním
tedy."
"Nedělejte to, pane,
nechci, aby mne vaši sluhové takto
viděli."
"Vždyť přijde jen ta
stará."
"Ale kdežpak, ta
přece doprovází děvčata."
"Ó,
kolik času jsme již ztratili," a s těmi slovy odběhl ten hňup do pokoje, z něhož
jsme přišli, nevšímaje si, že mne nechává samotnou uprostřed svých
pokladů.
Neměla jsem již
důvodu, abych se mírnila, jako u Noirceuila. Neztrácela jsem ani okamžik. Jak mi
můj muž ukázal záda, zmocnila jsem se balíčku a dobře jej
skryla.
Sotva jsem byla
hotova, již mne Mondor volal. Děvčata ještě neodešla a chtěl, aby se následující
scéna odehrála na stejném místě jako předchozí. Nejmladší děvče musilo lízat
jeho úd a on mu naplnil ústa semenem, a pak jsem je já poskytla jemu, smíšené s
jeho oblíbeným pokrmem. Nevšiml si ničeho a odjely jsme v sedmi kočárech s
bohatou odměnou.
"Oh, bože,"
řekla jsem, když jsem se vrátila k Noirceuilovi a mohla jsem v klidu
prohlédnouti svůj nový
majetek.
Je možné, že by
nebesa požehnala hned mojí první krádeži? Balíček obsahoval peněžní poukázky na
60.000 franků.
Neváhala jsem
a uložila co nejlépe u Mondora ukradené peníze. Krádež jsem musila Noirceuilovi
zatajit, neboť by v tom měl důkaz pro moji nevěru a bál by se ještě o svůj
majetek. Proto jsem se rozhodla, že mu ničeho neřeknu a že budu své úspory i
nadále takto
rozmnožovat.
Brzy mi
Duvergierová poskytla novou
příležitost.
Šlo o to, abych
se zúčastnila hostiny u muže, jehož vášní bylo bičovati
děvčata.
Sešla jsem se s
třemi okouzlujícími stvořeními v kavárně u brány sv. Antonína, vstoupily jsme do
kočáru a jely ke knížeti Dennemarovi na jeho překrásné letní sídlo
Saint-Maur.
Nejstaršímu
děvčeti nebylo ještě 18 let a jmenovalo se Minetta. Líbila se mi tolik, že jsem
stěží udržela, abych ji nezahrnula chlipnými něžnostmi. Druhé dvě byly 16 a 14
roků staré a stejně
rozkošné.
Dozvěděla jsem se,
že kníže byl sveden mým mládím a krásou, že se odřekl své zásady: nezadávati si
ve společnosti s děvčaty. Mé společnice byly mladé modistky, jimž podobné scény
byly úplně cizí.
Nyní byly
svedeny velkými obnosy, jež kníže sliboval, a ujištěním, že se jejich panenství
nic nestane. Každá jsme dostaly 50 louisů. Naše vůdkyně nás přivedla do
nádherného pokoje a poručila, abychom se
svlékly.
Mohla jsem pohodlně
pozorovat nevinné půvaby svých mladých kamarádek. Jejich postavy byly velmi
něžné, prsy svěží a jejich zadnice opravdu okouzlující. Pokryla jsem děvčata
něžnými polibky a ona mi odpovídala s takovou nevinností, že jsem byla v jejich
náručí brzy hotova. Tak jsme se bavily asi tři čtvrtě hodiny, až konečně
vstoupil krásný, velký, polonahý lokaj a sdělil nám, že máme vstoupit podle
stáří.
Přišla jsem tedy třetí
na řadu. Pokoj, v němž nás kníže přijal, byl okrouhlý a celý obložený zrcadly a
uprostřed stál asi deset coulů vysoký porfyrový sloup. Musila jsem vystoupit na
tento podstavec a komorník spoutal mé nohy bronzovým kruhem; ruce jsem měla
přivázány nahoru
provazem.
Nyní přistoupil ke
mně sám kníže, jenž dosud ležel na pohovce. Měl hnědou hedvábnou vestu, od boků
dolů byl však úplně nahý. V levé ruce držel tenkou, černým páskem obtočenou
metlu.
Knížeti bylo asi
čtyřicet let a rysy jeho obličeje byly velmi
tvrdé.
"Lubine," řekl svému
sluhovi, "tahle se mi líbí víc než ty ostatní, její zadek je kulatější, pleť
jemnější a obličej zajímavější a lituji jí, neboť bude trpět
stejně."
S těmi slovy
přistoupil ošklivec ke mně, políbil moji zadnici a kousl mne do
ní.
Vyrazila jsem
výkřik.
"Ach, ach, zdá se mi,
že jste citlivá, tím hůř neboť ještě nejsme hotovi," řekl a cítila jsem, jak se
jeho ostré nehty vrývají do mého masa. Mé výkřiky toho zločince je potěšily, a
on vjel dvěma prsty do mé pochvy a vytáhl je teprve, když byla jemná kůže úplně
roztržena.
"Triumfuji,
Lubine," řekl svému komorníkovi a ukázal mu své zakrvácené prsty, "mám kůži z
její pochvy." Při tom jí pokryl špičku Lubinova pyje, jenž byl neobyčejně
vzrušen. Pak otevřel malou, zrcadlem zakrytou skřínku a vytáhl dlouhou guirlandu
spletenou ze zelených listů. Nevěděla jsem, co s tím udělá, ale jak se
přiblížil, viděla jsem, že je poseta
trny.
Nyní ji obtočil se svým
pomocníkem třikrát nebo čtyřikrát okolo mého těla, takže bylo celé kromě zadních
tváří rozedráno. Jenom ony zůstaly odkryty a nabízely se ranám metly toho
zpustlíka. Deset poměrně lehkých ran přecházelo strašné bouři, jež zavalila můj
zadek.
"Kupředu, k čertu,
nešetřit jí," křičel a víc než dvěstěkrát mne udeřil bez přerušení. Zatím co mne
týral, pokoušel se jeho sluha vyssát mu jed, jenž jej dělal tak
zlým.
"Ach, ta kurva, potvora
- oh, jak se štítím žen - proč je nemohu zničit ranami biče - ah, konečně
krvácí. Cucej, Lubine, cucej jsem šťasten, vidím
krev."
Přiblížil se ústy k mé
zadnici a opatrně sbíral krev, která stékala. Pak pokračoval: "Vidíš, Lubine, že
mi nestojí a proto musím bičovat dál, a až se mi postaví, nepřestanu, dokud
nebudu hotov. Kupředu, holka je mladá, něco
vydrží."
A nyní začal znovu
krvavý obřad, přece však se změnou, neboť Lubin svého pána již nelízal, nýbrž
bičoval býkovcem, stejně jako on
mne.
Byla jsem pokryta krví.
Mlátil mne do stehen a zkrvavěl celý podstavec; nevěděla jsem, která část těla
mne bolí více, až konečně můj chlipností říjící kat poručil, aby mne rozvázali.
Chvějíc se, přikročila jsem k
němu.
"Lechtejte mne," pravil
a líbal mi stopy své surovosti, "nebo ne, lechtejte Lubina, to je mi
milejší."
Lubin mne chytil a
přitiskl k sobě, jak jsem byla ještě ovázána ostnatou guirlandou. Stál tak, že
kdyby má snaha měla úspěch, musilo by jeho semeno vystříknout do pánova
obličeje.
Konečně byl sluha
hotov a obličej jeho pána byl zaplaven jeho spermatem. Dennemar si však svoje
šetřil na větší
chlipnosti.
"Jděte ven," řekl
mi, když byl Lubin hotov. "Než se vrátíte, musím vyřídit vaši čtvrtou
přítelkyni."
Otevřely se mi
dveře a ve vedlejším pokoji jsem viděla děvčata, jež byla na řadě přede mnou.
Ale, spravedlivý bože, v jakém stavu jsem je spatřila! Byla na tom hůře než já.
Jejich dříve svěží a bílá těla vypadala nyní hrozně. Nešťastnice plakaly a
litovaly, že podnikly takové
dobrodružství.
Jen já jsem
byla hrdá, silnější a pamatovala jsem na své odškodnění. Polootevřenými dveřmi
jsem viděla do ložnice knížete a směle jsem vstoupila. Spatřila jsem ihned tři
věci: plnou peněženku, krásný diamant a báječné hodinky. Rychle jsem otevřela
okno a viděla jsem, že vedou ke dveřím, jimiž jsme vstoupily. Popadla jsem
punčochu, všechny tři věci jsem vstrčila do ní a hodila jsem ji do křoví pod
okny. Pak jsem se vrátila ke svým
společnicím.
Po chvilce pro
nás přišel Lubin. Nyní nás chtěl velekněz obětovat všechny najednou. Podstavec
byl již pryč. Lubin poručil, abychom si lehly do středu pokoje na břicho.
Uspořádal nás tak obratně, že bylo vidět pouze naše
zadnice.
Jen si pomyslete, v
jakém stavu byl kníže, když k nám přistoupil a lil na nás vařící se olej. Na
štěstí krise netrvala
dlouho.
"Ach, shořte přece,
kurvy!" křičel a mísil své semeno do vařící se
tekutiny.
"Ach, jsem
hotov."
Zdvihly jsme se v
takovém stavu, že jedině lékař by jej dovedl popsati. Trvalo také deset dní, než
se zahojily stopy těchto strašných
scén.
Ať jsem byla sebe více
zničena, přece jsem neztratila hlavu a při odchodu se mi podařilo zmocniti se
mého pokladu, jenž mne měl odškodnit za utrpěná
muka.
Noirceuilovi jsem
vzkázala, že jsem nemocná a že ho prosím o pár dní klidu, což on, nejsa nijak
zneklidněn nebo zamilován, rád
přijal.
Desátého dne jsem
byla svěžejší než předtím a mohla jsem v klidu prohlédnout svou kořist. Našla
jsem v peněžence 300 louisdorů, diamant v ceně 50.000 franků a hodinky byly
odhadnuty na 1000 tolarů. Přidala jsem obnos k ostatním úsporám, takže jsem nyní
měla téměř dvanáct tisíc liber
renty.
Tak uběhl rok, v němž
jsem zažila ještě několik dobrodružství, ale takové štěstí jsem, již neměla
nikdy.
Noirceuil, jenž mne
vůbec nemiloval, vydával přece na mne mnoho peněz. Vyplácel mi ročně 24.000
franků, a přičtete-li k tomu rentu 125.000, které jsem si sama vydělala, musíte
uznat, že se mi nedařilo
zle.
Jednoho dne mne prosila
přítelkyně o pomoc pro svého příbuzného, jemuž se přihodilo cosi nepříjemného.
Řekla, že bych mohla pohnout k zakročení svého milence, jenž měl veliký vliv na
ministra..
Proti své vůli
jsem dostala chuť někoho obšťastnit, přikývla jsem a mladík se
objevil.
Nebesa! Jak jsem
byla překvapena, když jsem v něm poznala Lubina. Ze vší síly jsem se snažila
skrýt svůj zmatek. Lubin mi vyprávěl, že již není u knížete a nažvanil mi jakýsi
román, který neměl ani hlavu ani patu. Slíbila jsem, že mu pomohu. Zrádce odešel
s ujištěním, že je rád, že mne konečně po roce marného hledání
našel.
Pár dní uběhlo bez
zvláštní příhody, až jednou večer při odchodu z italské komedie zadrželo šest
mužů můj kočár, přinutili mne vystoupit a s křikem: Do vězení! mne vstrčili do
fiakru.
Ptala jsem se
mužů:
"Pánové, nemýlíte
se?"
"Prosím za odpuštění,
slečno," řekl jeden ze zločinců, v němž jsem hned poznala Lubina, "máme vás teď
odvézti na šibenici. Protože však musíme mít přece jen trochu ohledu na pana de
Noirceuil, stane se to s malým zdržením, ale doufám, že přece
brzy."
Byla jsem již dva dni
ve svém strašném vězení, když se otevřely s velikým hlukem
dveře.
"Oh, Noirceuile,"
zvolala jsem, poznávajíc svého manžela, "který dobrý bůh vás přivádí ke mně a
jak bych vzbudila váš zájem o mé
neštěstí?"
"Způsob, jakým
jsme spolu žili, milá Julie," odvětil Noirceuil "dokud jsme byli sami, nedává mi
právo dělat vám vyčitky. Byla jste volná. Smýšleli jsme oba podobně, ale přece
jste mi nevěnovala svoji důvěru, což je
pochopitelné.
Nemyslete si,
že vás zbavím řetězů ze soucitu. Jednám jen z egoismu a přisáhám vám, že bych
ani chvíli neváhal, kdybych měl větší požitek z vašeho oběšení. Ale vaše
společnost je mi příjemná. I kdybyste zasluhovala oběšení, je to dostatečný
důvod k vaší záchraně. Pojďte za mnou, jste
volná."
Na Julii byla
vznesena žaloba, a když stála před soudem, promluvil Noirceuil: "Moji pánové,"
řekl soudcům, "ta slečna nemá v úmyslu skrývat vám jméno zlodějky; právě mi
sdělila, že to bylo jedno ze tří děvčat, které je doprovázely k panu
Dennemarovi. Promluvte, Julietto, vzpomínáte si na jméno onoho
děvčete?"
"Ano, opravdu, můj
pane," odvětila jsem, chápajíc okamžitě ničemův plán. "Byla to ta nejhezčí, asi
19 let stará, Minetta."
"To
je všechno, co od vás potřebujeme, slečno," pravil soudce; "můžete svou výpověď
odpřisáhnout?"
"Ale ovšem,"
odvětila jsem, zdvihajíc ruku ke
kříži.
"Potvrzuji a
přisahám," mluvila jsem po něm nahlas a přesvědčivě, "a skládám před bohem
svědectví, že krádeží u pana Dennemara je vinna
Minetta."
Odešli jsme a
rychle vstoupili do
kočáru.
"Nu, Julietto," řekl
mi můj milenec, "líbej mne, anděle, ať ochutnám tvé křivopřísežné rty na svých
ústech. Ach, chovala jsi se božsky. Minetta bude oběšena a tak nevinnost zaujme
místo hříchu."
"Ó,
Noirceuile, jak tě miluji," zvolala jsem, "jsi jediná osoba na světě mně
rovná."
"Musíš si však dát
pozor na svoji známost s Duvergierovou. Stýká se jen se zpustlíky, jejichž
strašné náklonnosti by tě zničily. Kdyby ses mi byla svěřila se svojí pletkou,
byl bych ti opatřil sám deset výnosných dobrodružství, při nichž by nebezpečí
bylo mnohem menší, a mohla bys krást podle chuti, neboť nic není prostšího a
užitečnějšího ne
krádež.
Přišla jsi o mnoho,
Julietto, neboť pět či šest mých přátel hořelo touhou po tobě a já jsem je
odmítl, neznaje tvé názory. Ostatně," pokračoval Noirceuil, "bez toho prokletého
Lubina bych se byl nic
nedozvěděl.
Ale jsi pomstěna,
andílku, poslali jsme ho totiž včera do vězení, v němž ztráví zbytek svého
života. Bude též dobře, abys věděla, že za své osvobození vděčíš mému příteli,
ministru Saint-Fondovi. Byla bys již zítra oběšena, neboť bylo proti tobě dvacet
svědků. Ale i kdyby jich bylo pět set, nemusili bychom se jich báti, neboť náš
vliv je nesmírný.
Kníže jen
žádal popravu jednoho děvčete: nyní je spokojen a my
též.
Lubin byl i v mých
službách, pracoval však špatně a byl velmi drahý; štítil jsem se ho tak, že už
jsem ho chtěl dát dávno zavřít. Ministr však tě přece chce vidět, a proto
povečeříme dnes společně. Je mimořádně zvrácený a nepotřebuji ti říkat, že svou
vděčnost mu musíš osvědčit naprosto slepou
poslušností."
"Dělej se mnou,
co chceš náležím ti plně, jsem spokojena s postavením ženy úplně
závislé."
"Ne tak docela,"
odpověděl Noirceuil, "blahobyt, v němž žiješ, tvůj duch a charakter tě úplně
zbavují všeho otroctví. Jen manželky a kurvy jsou
odvislé.
Chci, abys byla paní
a otrokyní mých přátel a mou; všem ostatním můžeš vládnout. Ministr mi poručil,
abych ti dal tento dopis. Obsahuje poukázku na 1000 tolarů hotově splatných v
nemocnici. Nemocní dostanou o trochu polévky méně, na tom nesejde. Máš nyní
25.000 liber roční renty a z toho vidíš, že následky zločinu nejsou vždycky
nejhorší. Ach, spáchej zločinů sebe víc, zaručuji ti
beztrestnost."
"Oh,
Noirceuile, jak nespravedlivé jsou lidské zákony. Nevinná žabka úpí v žaláři a
hříšná Julietta je zahrnuta bohatstvím. Ráda bych si od tebe vyprosila jednu
laskavost, Noirceuile. Přítelkyně, která ke mně přivedla Lubina, vzbuzuje ve mně
touhu po pomstě a chtěla bych ji
potrestat."
"Jen mi řekni
její jméno a adresu a již zítra bude
uvězněna."
Právě jsme se
vrátili.
"Zde je Julietta,"
řekl Noirceuila a předvedl mne své paní, "byla obětí falešného udání, je však
nejpočestnějším děvčetem na světě a prosím vás, paní, abyste jí i nadále
prokazovala patřičnou
úctu."
"Nebesa," zvolala
jsem, když jsem byla opět ve svých komnatách a přemýšlela jsem o svém štěstí,
jaký život nyní povedu, "vaše božské pošetilosti, které nazýváte zločinem, budou
od nynějška mou jedinou
radostí."
Mé ženy na mne
čekaly, aby mi připravily lázeň. Svěží jako růže jsem se objevila večer u
ministra. Ujišťovali mne, že jsem krásnější než hvězda a proklínali darebáky,
kteří mne jim na celé dva dni
uloupili.
Panu de
Saint-Fond bylo 50 let. S nespoutaným sklonem k výstřednostem se v něm spojovala
ukrutnost a nenucená
povýšenost.
Uměl znamenitě
okrádat Francii; a neváhal vydávati zatykače, i když po tom zatoužilo sebe menší
hnutí jeho vášně. Následkem toho úpělo nyní přes 20.000 osob obojího pohlaví a
všeho stáří ve vězeních, jimiž je Francie
poseta.
Přece však z těch
20.000 nebyl ani jediný vinen, jak mne vesele při příležitosti ujišťoval. Večeře
se zúčastnil též d'Albert, první předseda pařížského soudního dvora, což mi řekl
Noirceuil až při mém
vstupu.
Čtyři rozkošná
děvčata mimo paní de Noirceuil a mne tvořila serail pro tyto pány. Tato dosud
panenská stvoření obstarala
Duvergierová.
Šest hochů od
15 do 20 let nás obsluhovalo; byli nazí a měli ženský účes; všichni ti zpustlí
účastníci večeře mohli svou chlípnost ukojit na čtyřech osobách: na dvou
chlapcích a dvou děvčatech. Protože dosud nebyl nikdo přítomen, líbali a
objímali mne asi čtvrt hodiny d'Albert a Saint-Fond. Bavili se a žertovali o mém
dobrodružství.
"Rozkošná
slečinka," řekl Noirceuil, "aby vám dokázala vděčnost za svoji záchranu před
smrtí, je ochotna bez váhání ukojit vaše
žádosti."
"Máte pravdu, ale
přece se mi zdá, že bychom měli víc jednat a míň žvanit. Chcete poznat
Juliettiny půvaby než přijdou
ostatní?"
"Já ne, řekl
d'Albert, "netoužím vůbec po tęte-ŕ-tęte, neumím se při tom chovat. Potřebuji
vždycky podporu, a proto dám přednost trpělivému čekání na příchod všech
ostatních."
"Nesouhlasím s
tím tak docela," odpověděl Saint-Fond, "a rád bych se chvíli pobavil s Juliettou
v koutku tohoto
budoáru."
"Ujistili mne, že
budete mým fantastickým výstřednostem po vůli; budou vám možná trochu odporné,
rád věřím, ale počítám s vaší vděčností. Víte, co jsem již pro vás učinil, bude
toho však ještě více: jste zlá a pomstychtivá; dobrá, potěšte se tímto." Při tom
mi podal šest zatykačů, které stačilo jen vyplnit, abych kohokoli mohla zbavit
svobody. "Přijměte též tento diamant, má cenu tisíc louisů - jako dík za
potěšení, jež mám z vaší známosti. Jen berte, nic mne to nestojí, jsou to státní
peníze."
"Můj pane, vaše
dobrota mne již opravdu
mate."
"Ó! Nezůstanu jen při
tom! Chtěl bych si vás vzíti k sobě; potřebuji ženu, jako jste vy, všeho
schopnou. Chci jí svěřit přípravu
jedů."
"Jakže, můj pane,
pracujete i takovými
prostředky?"
"Je to nutno,
neboť se často musím leckoho zbavit... Nemáte přece předsudků,
doufám?"
"Ani v nejmenším;
přisahám vám, že se nebojím žádného zločinu, naopak každý mne
těší."
"Ach, dejte mi
hubičku! Jste rozkošná. Budiž! Za tento slib se vám zaručuji, že se postarám o
vaši naprostou beztrestnost. Jednejte, jak sama uznáte za vhodné; prohlašuji
slavnostně, že vás ochráním ve všech zlých příhodách, které vás potkají, musíte
mi však hned dokázat, že máte schopnost k povolání, jež jsem vám
nabídl.
Zde vezměte," a
podával mi malou krabičku, "posadím dnes vedle vás tu osobu, na níž chci
vyzkoušet vaši dovednost. Chovejte se k ní hezky, neboť přetvářka je nutným
pláštíkem ničemnosti. Hleďte ji co nejlépe oklamat a po jídle jí vsypte tento
prášek do její sklenice. Účinek na sebe nedá dlouhou čekat; poznám z toho,
jste-li mne hodna. Pak máte své postavení
zajištěno."
"Ó, můj pane,"
odvětila jsem horlivě, "jsem plně k vaší disposici, dejte to sem a uvidíte, jak
obratně vše
zařídím."
"Rozkošná! Pobavme
se nyní trochu, slečno, vaše nevázanost mne velmi dráždí... Dovolte však
nejdřív, abych vás upozornil na pravidlo, jehož se musíte držet: Nesmíte nikdy
ztratit poníženou úctu, již vyžaduji a jež mi náleží nejen pro mé postavení; v
tom ohledu je moje hrdost bezmezná. Nikdy vám nebudu tykat; chovejte se stejně a
oslovujte mne vždy "Monseigneur". Užívejte pokud možno třetí osoby a tvařte se
vždy uctivě."
Když jsem byla
nahá, zvolal ničema
okouzleně:
"Ach, jak krásný
zadek! Prosím vás, shýbněte se, ať do něj mohu vstrčit jazyk. Jeho svěžest mne
přivádí z míry. Chtěl bych, aby byl hodně zaneřáděn, jeho čistota mne mate.
Podívejte se na můj, je plný špíny. Vrhněte se před ním na kolena, vzdejte mu
čest, jakou je mu povinen celý svět. Kolik by jich bylo na vašem místě šťastno!
Kdyby k nám sestoupili i bohové, i ti by zatoužili po této přízni. Jen líbejte,
vstrčte doň hluboko svůj jazyk. Jen žádný odpor, mé
dítě!"
Můj hnus byl silný,
ale přece jsem jej přemohla, neboť můj zájem toho vyžadoval. Učinila jsem
všechno, co ten zpustlík žádal. Líbala jsem jeho varlata, dala jsem se fackovat,
mlátit přes ústa, vykálel se mi na krk, plival a močil do obličeje a kopal do
zadnice. Na konec jsem mu dovolila, aby mne obdělával až do chvíle vzrušení, po
němž mi vystříkl své semeno do úst a poručil mi, abych je spolkla. Učinila jsem
to a poslechla jsem slepě všech jeho
rozkazů.
Saint-Fondovo
vystříknutí semene bylo plno síly, chlipnosti a ohně; jeho ztráta byla značná,
semeno vřelé, tučné a chutné, jeho vzrušení bylo mocné, přirážení divoké.
Krátce, jeho milování bylo mocně intensivní. měl krásné, pěkně bílé tělo a
nejkrásnější zadnici; šourek byl tučný a jeho masitý úd měřil jistě sedm coulů
na délku a šest v objemu. Žalud byl nejméně dva couly dlouhý a silnější než
prostředek údu; předkožka byla skoro stále stažena. Byl to velký, dobře urostlý
muž s ušlechtilým nosem, měl krásně černé oči, čisté zuby a nepáchlo mu z úst.
Na konec se mne ptal, zda nemá famósní
semeno.
"Jako krém," odvětila
jsem, "neznám většího požitku, než je
srkat."
"Prokáži vám častěji
čest, abyste je užila," pravil, "a budu-li velmi spokojen, dostane se vám i mého
lejna. Nyní však poklekněte, polibte mi nohy a děkujte za dnes vám prokázanou
přízeň."
Poslechla jsem,
načež mne Saint-Fond objal s ujištěním, že jsem jej okouzlila. Ručníkem a
voňavkou jsem odstranila všechny stopy. Vrátili jsem se do
salonu.
Čekali nás již; dámy
již přišly. Při našem vstupu projevil d'Albert chuť ztrávit chvíli s paní de
Noirceuil, Henriettou a Lindanou v budoáru. Nemohli jsme pochybovat o druhu jeho
zálib, jejichž svědkyní jsem ostatně byla
později.
Zůstala jsem s
Lolottou, Egleou, se čtyřmi chlapci, s ministrem a de Noirceuilem v salonu; pak
jsme se dali do našich
svinstev.
Dvě mladé dívky se
pokoušely podráždit Saint-Fonda stejnými prostředky jako dříve já a také se jim
to podařilo. Zatím se dal zpracovávat Noirceuil zezadu a líbal mi při tom zadek.
Saint-Fond si hrál s mládeží; po tom se bavili delší dobu mezi čtyřma očima s
Noirceuilem. Vrátili se rozpálení. Když se k nám přidala ostatní společnost,
zasedli jsme ke
stolu.
Představte si moje
překvapení, když posadili vedle mne paní de Noirceuil a já jsem si vzpomněla na
své tajné poslání.
"Můj
pane," ptala jsem se Saint-Fonda, sedícího vedle mne s druhé strany, "je ona tou
vyhlédnutou
obětí?"
"Zajisté," odvětil
ministr, "ale zbavte se přece svého strachu. Škodí vám to v mých očích. Ještě
jednu takovou malomyslnost a ztratíte pro vždy mou
úctu."
Posadila jsem se.
Večeře byla stejně nádherná jako dráždivá. Dámy v neúplných toiletách
vystavovaly své vnady ohmatávání nemravných
zpustlíků.
Brzy se nám hlavy
rozpálily tak, že se ženy počaly chvěti. Viděla jsem chlipné pohledy mužů a
slyšela jejich nestydatá a sprostá
slova.
Přece ze všeho jasně
vysvítalo dvojí: Že se zájem netočil kolem mé osoby, nýbrž byl soustředěn na
paní de Noirceuil, což zviklalo moji
jistotu.
Putujíc od
Saint-Fonda k svému muži, pak zas k d'Albertovi, byla ubohá Noirceuilová již
dosti tvrdě týrána. Její prsa, ruce, stehna i zadek, všechny masité části jejího
těla nesly již zřetelné stopy krutosti těch ničemů, když jí Saint-Fond v
nejvyšším rozčilení dvanáctkrát udeřil do zadnice a dal jí šest zuřivých poličků
do tváře.
Pak ji svázal a
připevnil její silně roztažené nohy na zem a ruce na stolice. Potom postavili
mezi její nohy dvanáct rozžatých svíček, takže plameny olizovali její pohlaví i
zadek. Toto mocné dráždění způsobilo, že krásné rysy ženiny ztrnuly a přijaly
výraz chlipné bolesti. Saint-Fond jí při tom svítil do obličeje, jež bedlivě
pozoroval. Zatím si dal lízat svůj údu od Lindany a zadnici od Lolotty.
Noirceuil se dal obrábět zezadu, a kousaje Henriettin zadek, křičel na svoji
paní:
"Je velmi sladké umírat
takovým způsobem."
Při tom
znásilňoval ještě d'Albert zezadu jednoho z chlapců, plácaje do zadnice Egleiu.
Pobízel Noirceuil, aby ještě více mučil družku svého
života.
Byla jsem pověřena
vrchním vedením; náhle jsem si všimla, že jsou svíčky příliš krátké, než aby
mohly naší oběti působit patřičný stupeň bolesti. Postavila jsem tedy světla na
stoličku; Noirceuilové výkřiky bolesti, jež se stávaly nesnesitelnými, vynesly
mi nejvyšší uznání těch
katů.
Tu začal Saint-Fond,
neovládaje již své smysly, s neslýchanou krutostí svou oběť mučit; přiblížil
ubohé trpitelce svíčku k obličeji a spálil ji řasy, dokonce skoro i oči;
d'Albert hned vzal jinou svíčku a spálil jí jednu prsní bradavku a její manžel
konečně vlasy.
Podivuhodně
vzrušena tím zrcadlem, povzbuzovala jsem účastníky a nařídila jsem změnu v
mučení.
Na moji radu ji
natřeli kořalkou a pak zapálili. Byla chvíli celá zahalena plameny. Když oheň
dohořel, poskytovala její úplně spálená kůže hnusný obraz. Nemůžete si
představit, kolik chvály mi potom vynesla tato příšerná
myšlenka.
Saint-Fond,
podrážděn mou zlotřilostí, opustil ústa Lianina, aby s na mne vrhl zezadu,
provázen Lolottou, jež mu nepřestávala lízat
zadnici.
"Co podnikneme dál?"
ptal se Saint-Fond, pokrývaje má ústa polibky a zavrtávaje mi svůj úd hluboko do
těla. "Vymysli si ještě něco, Julietto! Tvé nápady jsou skvostné. Tvé návrhy
jsou božské."
"Je tisícero
mučení, jimiž bychom jí mohli posloužit, jedno hroznější
druhého."
Chtěla jsem právě
nějaké navrhnout, když se k nám přiblížil Noirceuil a řekl Saint-Fondovi, že jí
už musím dát jed, který mám u sebe. Že jinak ztratí potřebnou sílu, abychom
mohli plně určit a vychutnat účinku
jedu.
Zbavili paní pout a
předali mi ji.
"Drahé, ubohé
stvoření," řekla jsem a vsypala jsem prášek do sklenice vína, "napijte se, ať se
posilníte."
Ta šílená pila
poslušně. Hned mne pustil Noirceuil, jenž mne celou tu dobu narážel zezadu, aby
mohl svoji oběť pozorovat hodně zblízka, nechtěje přijít o její smrtelnou
křeč.
"Musíte zemřít," řekl
jí, "jste na to
připravena?"
"Ano, smrt - jen
smrt!" zvolala nešťastnice. "Je to poslední milost, o niž prosím. Nenechte mne
dlouho čekat."
"Smrt, po
které tolik toužíš, bídná kurvo, je již v tvém těle," zařval na ni Noirceuil.
"Právě jsi ji přijala z rukou Juliettiných. Prokázala nám čest, že tě
otrávila."
"Musíme nyní
všechno uspořádat," mínil Noirceuil, jenž z křečí své ženy poznal, že ji už
nesmíme pouštět z očí. Dal přinésti do středu pokoje koberec, na který položil
oběť, kolem níž jsme utvořili
kruh.
Saint-Fond mě obráběl
zezadu a každou rukou třel úd jednoho z chlapců. D'Albert si dal lízat penis od
Henrietty, sám ssál úd jednoho chlapce, jednou rukou jej třel druhému chlapci a
druhou dráždil Lindanin
zadek.
Noirceuil zpracovával
Egleu zezadu a stejnou proceduru dal provádět sám na sobě. Zároveň lízal úd
chlapce a na kolenou si nechal jiným obrábět
Lolottu.
Začínala krise: Byla
strašlivá. Sotva si kdo představí strašný účinek jedu. Ubohá paní se svíjela do
klubka a trpěla hroznými
křečemi.
"Nádherné," křičel
Saint-Fond, narážeje moji
zadnici.
Trpitelka musila
přes svůj odpor - mladíci ji drželi příliš pevně - nabídnouti svůj zadek
Saint-Fondovi, jenž do ní hned prudce vrazil svůj
úd.
Po něm nastoupil
d'Albert, naposled
Noirceuil.
"Pánové," vykřikl,
"madame to již nepotřebuje, spíše
zpovědníka."
"Ať jde k
ďáblu!"
Toto prokletí ji
dorazilo. Vypustila ducha současně s vystříknutím semene tří lumpů za stálého
jejich rouhání.
"Nuže, drahý
příteli," řekl Saint-Fond, "má dcera patří vám. Ať požehnají nebesa vašemu
spojení, jímž získám opravdu milého zetě vedle jistoty, že mne žena, jež mi
dodala tento jed,
neoklamala."
Noirceuil se
tiše něco zeptal Saint-Fonda a ten
přikývl.
Ministr se nyní
obrátil na mne:
"Julietto,
musíte mne zítra navštívit, abych vám důkladně vysvětlil, co jsem dnes jen
naznačil. Jsem s vámi velmi spokojen; váš zadek je božský. Pokládám vás za
ukrutnou a hodnou zpustlého života; vesměs ctnosti, které mohu
potřebovat."
"Můj pane,"
odvětila jsem, "s vděčností přijímám vaši
nabídku."
Paní de Noirceuil
byla pohřbena v zahradě, načež jsme se
rozešli.
Nepředvídaná
náhoda zmařila Noirceuilův sňatek a stejně i záměry ministrovy; nemohla jsem s
ním tedy druhého dne mluvit. Král, jsa velmi spokojen se Saint-Fondem, věnoval
mu totiž plně svou důvěru a pověřil ho tajným posláním, takže musil ihned
odjeti. Když se vrátil, dostal vysoký řád a 100.000 tolarů ročního
platu.
V ministrově dopisu
Noirceuilovi dostala jsem rozkaz, abych si zařídila skvělé obydlí. Protože jsem
současně dostala k tomu prostředky, najala jsem si nádherný palác na Faubourg
Saint Honoré. Koupila jsem si čtyři koně a dva velké kočáry; přijala jsem tři
lokaje vysokého, majestátního vzrůstu, dále kuchaře, dva kuchtíky, hospodyni,
tři panské, předčitatelku, dvě děvčata na hrubší práci a dva kočí. Salony byly
opatřeny nádherným
nábytkem.
Navštívila jsem
ministra hned, když se
vrátil.
Nejdřív jsem mu
gratulovala k jeho
vyznamenání.
"Vidíte mne,"
pravil, "v zenitu slávy. Nikdy nebyl můj vliv mocnější a bohatství větší.
Podívejte se na tyto dva klíče. Jeden je od klenotnice, jež je vám k službám,
budu-li s vámi spokojen. Druhý od Bastilly. Proviníte-li se proti poslušnosti,
čeká vás doživotní
žalář."
"Spolehněte se na
svou poníženou otrokyni a buďte si mnou
jist."
"Svěřím vám dvě
důležité záležitosti. Mé postavení mne nutí, abych obětoval nesmírné množství
lidí. Podle mých rozkazů použijete určitého jedu z této skřínky, v níž jsou
všechny druhy. Prudké pro ty, jichž se musím zbavit rychle, zbytek s nálepkou
,Pomalu účinkující jedy' je určen těm, jejichž nemoc se musí z důležitých
politických důvodů hodně protáhnout, aby na mne nepadlo
podezření.
Mám žhavou
fantasii. Každodenní požitky mi už dávno neposkytují nic nového. Uspořádám tedy
ve vašem bytě, ať už s Noirceuilem, nebo s jinými přáteli, dvakrát týdně zábavné
večírky, pro něž připravím vždy nejméně tři
oběti.
Odečteme-li dobu
cestování, bude potřebí asi dvou set dívek, které si musíte sama zaopatřit,
přece vám však jejich výběr omezím výhradami. Nejošklivější z nich musí být
stejně krásná jako jste vy; nesmějí být mladší něž devět a starší než šestnáct
let; musí být dosud nedotčené, urozeného původu, šlechtické nebo aspoň velmi
bohaté."
"Ó, pane, chcete
obětovat všechny?"
"Zajisté,
slečno; vražda je pro mne nejsilnějším dráždidlem, dychtím po krvi, je to má
největší vášeň. Mou zásadou však je, abych vás uspokojil za každou
cenu."
"Můj pane," odvětila
jsem, pozorujíc, že Saint-Fond čeká na odpověď, "pokud jste mne poznal, zrada s
mé strany je naprosto vyloučena. Ano, pane, příroda mi propůjčila stejné vášně
jako vám..."
"Spočítáme nyní
váš majetek. Noirceuil vám dává 10.000 liber renty, ode mne máte 3000. Sama máte
12.000 liber, to je dohromady 25.000; k tomu přidávám ještě 25.000 na základě
naší smlouvy, máte tedy 50.000 liber ročně. Přejděme vedlejší
výdělky..."
Padla jsem
ministru k nohám, abych mu poděkovala za nový důkaz přízně; nechal mne klidně
padnout, načež jsem si opět sedla a on pokračoval: "Dovedete si jistě spočítat,
že s tak malým příjmem nevystačíte na dvě nákladné orgie týdně. Dostanete tedy
ročně na tyto zábavy jeden milion; musíte však je uspořádat velkolepě.
Nejvybranější jídla, nejvzácněšjí vína a nejjemnější zvěřina musí být pro nás
připraveny. I při pouhém tęte ŕ tęte bude aspoň padesát chodů. Za každou oběť
dostanete 20.000 franků, což není příliš mnoho, jak vás znám. Ještě tedy
přídavek 3000 franků za každou, kterou zabijete vlastnoručně; protože jich bude
aspoň 50 do roka, vynese vám to půldruhého milionu franků a k tomu vám přidám
ještě 20.000 franků měsíčného platu. Budete mít tedy k disposici šest milionů a
790.000 franků. Na drobná vydání vám přidám 210.000, takže dohromady máte asi
sedm milionů. Jste s tím spokojena,
Julietto?"
Přemohla jsem se a
skryla svou radost, abych ve své hrabivosti získala ještě více. Předhodila jsem
ministrovi, že povinnosti mně uložené jsou nejméně stejně těžké, jako příjmy
značné; při své touze, abych ho dobře obsloužila, že nebudu šetřit a že je
možno, že nesmírné sumy, které mne to bude stát, přesáhnou hodně příjem a mimo
to..."
"Tak to mám rád,"
přerušil mne ministr; "ukázala jste také, že dovedete myslit na vlastní
prospěch. To se mi líbí a nyní jsem si jist, že budu dobře obsloužen. Dostanete
tedy deset milionů ročně. Tento přídavek mne nepřivede z rovnováhy; vím, kde mám
brát, aniž bych zmenšil své jmění. Byl bych věru bláznivý státník, abych si
nedal své rozkoše platit státem. Bída lidu mi nevadí, jen když mohu ukojit své
vášně.
Musíme nyní obchod
potvrdit," pravil ministr, "zde je prozatím malý
dárek."
Při tom mi dal
skřínku s 5000 louisy a s klenoty a s nádhernými
šperky.
"Vezměte si to
zároveň s jedy domů."
Potom
mne odvedl do tajného pokoje, v němž se pojil největší přepych s vybraným
vkusem.
"Zde jste pouhou
kurvou; na venek budete nejurozenější dámou
Francie."
Svlékla jsem
se.
Saint-Fond, opojen
radostí, že konečně našel tak výbornou pomocnici, se překonával ve svém odporném
chování.
Dal prokazovat svému
údu a zadnici božské úcty. Když se vyprázdnil, musila jsem před lejnem vykonat
svou pobožnost.
Protože byla
jeho střeva prázdná, spolykal moje lejno a při každém soustu mne
políbil.
Pak mne vyprovodil
ven a vážně mi řekl:
"Odneste
si skřínku s sebou a nezapomeňte, že naše ujednání začneme provádět během tří
týdnů."
V určený den
přišel Saint-Fond se šedesátiletým mužem, jenž byl velmi oblíben u
dvora.
Byl to božský večer.
Šli jsme do magicky osvětlené besídky utvořené z bezu a růží. Sotva jsme přišli,
rozevřela se opona. V ohnivých oblacích se nám zjevily furie, držíce naše tři
oběti v poutech. Sestoupily na zem a přivázaly děvčata ke keřům vedle nás. Každý
vyslovil, co ho napadlo, a hned přinesly furie
žádané.
"Opravdu,
Saint-Fonde, vaše Julietta je božská a má krásnou
zadnici."
"Zatím ji nechme,"
pravil Saint-Fond, "a zabývejme se zadky těchto
furií."
Na tuto poznámku
odkryly všechny tři bohyně, tři nejkrásnější dívky z Paříže, ihned své zadnice a
oba zpustlíci je podle chuti líbali, lízali a kousali. Vyrazili jsme nyní
všichni společně. Oba ničemové, tři oběti a já. Před malou alejí prohlásil
Saint-Fond, že nepůjde dál, dokud neukojí svých chtíčů. Chytil nejmladší děvče a
v deseti minutách je zbavil panenství. Zatím jsem dráždila starce, jejž nic
nepohnulo.
Když mu podali
nejmladší dívku, mučil ji ukrutně a já mu při tom ssála jeho mužství. Při tom
defloroval Saint-Fond druhou, aby konečně starému přenechal nejstarší z
dívek.
Na otázku , kterou z
nich chce zabít, dal stařec nejstarší Saint-Fondovi a uchýlil se s oběma
mladšími a příslušnými mučidly stranou. Následovala jsem svého milence s tou,
jež měla z jeho rukou přijmout
smrt.
"Jsi duchaplná," řekl,
"čím déle tě znám, tím více pociťuji touhu připoutat tě k
sobě."
V té chvíli
přistoupila k nám stará žebračka a prosila o
almužnu.
"Jak sem mohli,"
ptal se Saint-Fond, "vpustit tuto ženu?" Když však viděl můj úsměv, pochopil
hned můj žertík.
"Ach,
šelmo!" pravil, "to je skvostné! Copak chcete?" obrátil se k
stařeně.
"Běda," naříkala
nešťastnice, "prosím jen o maličký dárek. Podívejte se jen na mojí bídu a pojďte
se mnou."
S tím vzala
ministra za ruku a vedla ho do bídné dřevěné chaty, v níž seděli nahý hoch a
dívka na trošce slámy.
"Ó,
pane, ať jste kdokoliv, řekněte mi jen, prosím vás, znáte-li pana de
Saint-Fond?"
"Ano," odvětil
ministr.
"Dal zavřít mého
muže a nám vzal to málo, co jsme
měli."
"A nyní, přátelé,
uvidíte moji velkou zásluhu: vypátrala jsem ubohou oběť toho netvora Saint-Fonda
a nabízím vám jí k ukojení vaši
ukrutnosti."
"Ha, žebračko!"
vykřikl, probodávaje ženu svými pohledy, "znám ho a také ty mne brzo poznáš.
Ano, dal jsem uvěznit jejího nevinného muže a dokonce jsem provedl něco lepšího:
je již mrtev. Bohužel, ona sama mi
unikla."
"Jaký zločin jsme
spáchali?"
"Nechtěli jste mi
prodat kus pole, který ležel v mém obvodu. Dostal jsem jej teprve, když jsem vás
zničil - umíráte-li hladem, co na
tom?"
"Ale tyto nešťastné
děti!"
"Francie jich má deset
milionů nad potřebu."
Při tom
srazil děti nohou a křičel:
"Jsou to pěkná
kvítka"
Pak chytil chlapce a
znásilnil ho od zadu a totéž provedl i s
děvčetem.
"Stará
čarodějnice," křičel dá, "ukaž mi svůj zadek! Musím jej vidět, abych byl hotov."
Stará plakala a vzpírala se. Pomohla jsem však jeho přání
splnit.
Pak všemožně ztýral
nešťastnici a rozdupal hlavy jejím dětem; při tom vystříkal semeno do její
zadnice a v té chvíli jí prohnal hlavu
kulí.
Potom jsme opustili
tato místa.
"Nuže, můj pane,"
řekla jsem mu při odchodu, "můžete nyní majetku té rodiny nerušeně užívat; dosud
to dobře nešlo. Tito lidé si našli protekci a spustili povyk; vím sice, že na
takové věci jen pliváte, ale přece jen to bylo nepříjemné. Našla jsem je a vy
jste se jich
zbavil."
Okouzlený Saint-Fond
mě políbil.
"Ach, jak sladký
je zločin, Julietto, jak rozkošné má účinky! Nemáš ponětí, jak mne rozpaluje tvé
božské chování, jímž mne podporuješ. Můj anděle, mé jediné božství, řekni mi,
jak se ti odměním?"
"Vím, že
se vám zavděčí, kdo dychtí po penězích: zvětšte tedy obnos mně
slíbený!"
"Neobnášel stotisíc
tolarů?"
"Ovšem."
"Slibuji
vám tedy dvojnásob."
"Jsme
nyní u hrobu připraveného pro naše
oběti."
"Ano," volal
Saint-Fond, hmataje rukama kolem sebe, "ten stařec asi již jednu zabil. Cítím tu
mrtvolu."
"Vynesme ji ven,"
řekla jsem, "ať vidíme, kdo to je... Mrtva není, je to ta nejmladší. Zdá se, že
je zadušena, ale ten ničema ji pohřbil za živa. Musíme ji opět oživit a pak si
můžeš dopřát potěšení a zabít je
obě."
Skutečně přišla
nešťastnice po chvíli k sobě, nemohla nám však říci, co jí starý udělal, když
ztratila vědomí. Obě sestry se s pláčem objaly, ale nemilosrdný Saint-Fond jim
oznámil, že je zabije obě; hned také přistoupil k provedení svého
úmyslu.
Nestvůra dokončila
vraždu a při ní se vyprázdnila do zadnice nejmladší dívky. Zasypali jsme hrob a
šli dále.
"Ó! Jaká rozkoš je
v ničení," řekl mi ten hnusný ničema, "nic nevzpružuje tolik chlipnost. Žádné
kouzlo se nevyrovná půvabu takové špatnosti. Kdyby všichni lidé znali tuto
rozkoš, byla by země do deseti let vylidněna. Drahá Julietto, z vašich skutků
vidím, že milujete zločin stejně jako
já."
Přesvědčila jsem ho, že
mne dráždí ještě víc, než
jeho.
Již se rozednívalo,
když se oba zpustlíci chtěli vrátit. V mých pokojích nás čekala bohatá snídaně
předložená třemi nahými ženami. Stařec chtěl zůstat se svolením Saint-Fondovým
pár hodin v mé posteli.
Po
nekonečných námahách podařilo se starému pánovi vstrčit svůj úd na okamžik do mé
zadnice. Byl však již ochablý, a když se mu nepodařilo vzchopit síly, aby se
vyprázdnil, neboť, jak mi řekl, utrpěl při dnešních orgiích dvakrát ztrátu
semene, usnul s nosem v mé
řiti.
Když jsme vstali, dal
mi Saint-Fond, okouzlenější než dříve, poukázku na 800.000 franků. Pak oba
zpustlíci odešli.
Za čtvrt
roku mi Saint-Fond oznámil, že musím příštího dne spáchat nový
zločin.
Ach, uhodli byste,
kdo byl vyhlédnutou obětí? Jeho vlastní otec. Šestašedesátiletý stařec; v každém
ohledu úctyhodný. Křížil úmysly svého syna, domnívaje se, že mu víc prospěje,
podá-li demisi, než kdyby upadl v
nemilost.
Toto jednání
rozčililo Saint-Fonda, a protože měl po otci dědit rentu 300.000 liber, byl
rozsudek smrti nad vlastním otcem brzy
hotov.
Předvídaje, že tento
smrtelný hřích mne přece jen trochu zviklá, hleděl svůj čin
ospravedlnit:
"Je otcovražda
zločinem nebo není? Zajisté je možno takový čin spíš omluvit než jiný. Proč bych
měl prokazovat svou vděčnost muži, jehož jediná zásluha je, že v záchvatu
pohlavního chtíče vyprázdnil své sémě do lůna mé matky? Není nic směšnějšího nad
tento bláznivý předsudek. Ale což když svého otce ani neznám? Ptám se nyní, zda
mohu jen chvíli
váhat?"
"Dobrá," odvětila
jsem, "ale jak to
provedeme?"
"Jako má
přítelkyně pozveš starce k diner. Z tvého pozvání musí poznat, že se ti jedná
jen o jeho radu. Jistě přijde; odnesou ho nemocného z tvého bytu. Ostatní už
obstarám sám. Tady máš poukázku na 200.000 tolarů za státní pokladny. Jsi
spokojena?"
"Miluji peníze,
ale nechci jich víc než
zasluhuji."
Sjednali jsme
ještě několik maličkostí ohledně slavnosti, již si ministr objednal. Na to jsem
se radila s Noirceuilem o přípravách. Místo šesti žen pracovalo jich bez
přestání dvacetčtyři, jež pomocí stejného počtu pomocnic sháněly potřebné po
venkově.
"Nelituj žádné
cesty, třebas i 30 mil, abys viděla vše na vlastní oči, a ber jen to, co uznáš
opravdu za skvostné."
"Co mi
navrhujete, je těžko proveditelné, neboť tyto věci bývají často
unášeny."
"Dobrá, je nutno
jich unésti dvacet, aby nám jich deset
zbylo."
"Co však s tím, co
nebude přijatelné?"
"Ty můžeš
prodat svým přátelům, nebo je přenechat kuplířkám. Bude to pro tebe slušný
vedlejší výdělek. Dá se na tom získat aspoň 100.000 franků
ročně."
"Dobře, bude-li chtít
Saint-Fond za všechny zaplatit; platí však vždy jen za
tři."
"Doporučím mu, aby ti
je zaplatil všechny."
"Bude
pak také ještě líp
obsloužen."
Spatřila jsem
svého milence až při provedení zločinu, jejž jsem musila jeho jménem spáchat.
Dobrý stařec přišel ke
mně.
Než jsme se odebrali ke
stolu, učinila jsem vše možné, abych s ním jeho syna smířila; byla jsem velmi
překvapena, že to nebylo ani příliš těžké. Náhle jsem změnila svůj
úmysl.
Nešlo nyní o smíření,
napadlo mě pojednou; neboť kdyby se uskutečnilo, ztratila bych jednak
příležitost k zločinu, který již nyní ve mně vzbuzoval chlipné záchvěvy, a k
tomu bych ještě přišla o milion a 200.000 franků, které mi byly slíbeny za
provedení činu.
Dovedu s
jedem velmi dobře zacházet. Stařec omdlel, odnesli ho pryč a za tři dny jsem se
dozvěděla, že po strašném utrpení
zemřel.
Sotva byl mrtev,
přišel ke mně jeho syn, aby se zúčastnil večírku, který jsme nyní dvakrát týdně
pořádali. Špatné počasí nás přimělo zůstat v pokoji. Noirceuil byl jediný host,
jenž měl dnes přístup.
"Mám
pro vás připraveny tři báječně krásné dívky, staré čtrnáct až patnáct let, jež
byly uneseny z kláštera hlavního města a stály mne každá 100.000 franků. Můžete
s nimi zapomenout na utrpěnou ztrátu," řekla jsem, ukazujíc mu
je.
"Mám svědomí klidné,"
řekl Saint-Fond líbaje mne na ústa, "mohl bych denně spáchat 15 takových zločinů
bez nejmenších výčitek svědomí. Jenom mne mrzí, že při tom víc
netrpěl."
"Ale víte, že byl
již úplně nakloněn k
smíru?"
"Jak by mi byl ten
starý ničema na obtíž, kdyby ještě žil! Nenávidím ho i proto, že mu musím
vystrojit pohřeb, k čemuž mne nutí nízké předsudky. Nejraději bych jeho mrtvolu
hodil psům, celý život mi
kazil."
Spustlík se nyní dal
hned o práce a podrobil tři dívky důkladné prohlídce. Ani nejpřísnější kritik mi
nemohl to nejmenší vytknouti; krásné postavy, urozenost, zachovalost, dětský
věk, nic tu nechybělo. přes to jsem poznala, že nejsou spokojeni, neboť ani
jeden z nich se
nevzrušil.
"Řekněte mi tedy,
co vlastně chcete, když vás tyto předměty neuspokojují," ptala jsem se, "neboť
neznám nic lepšího."
"Máte
úplně pravdu," odpověděl Saint-Fond, "ale Noirceuil i já jsme již vyčerpáni.
Máme právě za sebou pěkné věci, takže nevím, co by nás ještě mohlo
vzkřísit."
Dvě děvčátka
objímala Noirceuila. Jedna lízala jeho úd, což on činil zároveň druhé. Mně bylo
uloženo hladit penis vypravujícího, jenž při tom svíral zadek třetí dívky.
Vypravoval toto:
"Přivedl
jsem k umírajícímu otci svou dceru. Byl přítomen též Noirceuil. spáchal jsem
příjemné barbarství tím, že jsem otci řekl, že jeho bolesti jsou mým dílem; že
byl na můj rozkaz otráven. Nato jsem provedl před jeho očima se svou dcerou
sodomii. Noirceuil si to udělal do mého zadku. Když mne však uličník viděl, jak
przním Alexandrinu, nastoupil brzy na mé místo. Pak jsem přikročil k starému
poctivci a zneuctil jsem ho tím, že jsem do něj vypustil své semeno. Zatím
Noirceuil s údem v konečníku mé dcery skoro ztratil chlipností vědomí. Tonul
jsem v rozkoši, jsa zahrnován proklínáním a zlořečením: spáchal jsem současně
otcovraždu, krvesmilství, sodomii i
kurevnictví."
Nyní vzal ten
lump jedno z děvčat, a když je důkladně zprznil, žádal, abychom je s Noirceuilem
před ním mučili. Trýznění, která jsme si vymýšleli byla
hrozná.
Zprznění mladého
děvčete účinkovalo na Saint-Fonda podivuhodně; šelma chtěl již skoro vypustit
semeno, ale aby ušetřil svých sil, vytáhl opatrně svůj úd z dívčího zadku a vzal
si ještě obě zbývající. S úspěchem se zadržel, znásilnil všechny tři zpředu i
zezadu a Noirceuilovi nechal již jen opadalé
růžičky.
K vypuštění semene
se mu nabízely má i Noirceuilova zadnice; líbal a lízal je
obě.
Pak jsme večeřeli;
musila jsem posluhovat sama a nahá. Děvčata byla položena břichem na stůl;
použili jich jako svícnů, vstrčivše jim do konečníků svíčky. Protože však tyto
svíčky byly náhodou příliš krátké a jídlo trvalo dlouho, škvařila se kůže jejich
stehen.
Tím, že jsme je
připoutali ke stolu, vzali jsme jim možnost pohybu; v ústech měly kus bavlny,
takže nás jejich bolestné výkřiky nerušily. Tato příhoda pobavila zpustlíky
skvěle; ohmatávala jsem je častěji a vždy jsem našla jejich údy v znamenitém
stavu.
Po večeři jsem
své oběti, samozřejmě jen z vypočítavosti, posilnili a oživili. Nevím, proč byl
Noirceuil právě tento večer zamilován víc než jindy do mého zadku; nestačil jej
dost líbat, mazlit se, lízat a obrábět. Každou chvíli měl úd uvnitř a hned jej
vytahoval a dával děvčatům k lízání. Potom se vracel ke mně a neobyčejně silně
mne bil do zadku a do beder; šel dokonce tak daleko, že mi třel poštěváček. To
všechno mne uvedlo do takového vzrušení, že jsem musela na své přátele dělat
neuvěřitelně smilný
dojem.
Ale jak jsem měla
nalézti uspokojení u dvou vyčerpaných děvčat a zemdlených zpustlíků, jimž se už
ani nemohl ztopořit.
Navrhla
jsem jim, aby mne nechali před svýma očima obrábět jedním lokajem. Ale
Saint-Fond, opilý vínem a ukrutností, se tomu bránil, že prý má jen choutky
dravého zvířete. Musí si pospíšit, aby spolykal předložené čerstvé maso. Vrhl se
se strašnou silou na malé zadečky všech tří děvčátek. Se všech stran tekla krev,
když se zdvihl jako zuřivec se skleslým údem a trpce si stěžoval, že dnes
nenalézá způsobu, aby dal obětem trpět podle své
chuti.
"Všechno, co si dnes
vymýšlím, zůstává daleko za mým úmyslem. Najděte přece něco, aby se ty kurvy tři
dni svíjely v nesnesitelných
mukách."
"Budeš však zatím
hotov a po zničení iluse je zase
osvobodíš."
"Nemohu Juliettě
odpustit," řekl Saint-Fond, "že mne tak podceňuje. Mýlíš se, můj anděli, když
myslíš, že se má krutost ohřívá jen v plamenech mé vášně. Ha! Chtěl bych, aby
cítily můj vztek až za hrob; jsem barbarský až k zuřivosti, když jsem rozdělán,
ale po vystříknutí semene je má krutost
chladnokrevná.
Dokážu ti to,"
pokračoval ten arcilotr. "Udělám si to a budeme pokračovat v mučení těch kurev,
až bude můj pytlík prázdný. Uvidíš, budu-li
měkčí."
"Saint-Fonde,"
odvětil Noirceuil, "myslím, že bude nejlépe, když slečnu jednoduše nabodneme na
rožeň, a pokud se bude za živa před našima očima opékat, pohoní nám Julietta
údy, abychom zalévali tuto pěknou pečínku svým
semenem."
"K čertu," vykřikl
Saint-Fond, "přisahám vám, že ta, kterou mám v rukou já, bude trpět víc, než si
představujete."
A zlomil
svýma svalnatýma rukama její prsty, vykloubil jí všechny údy a víc než tisíckrát
ji bodl nožíkem.
"Na rožni by
trpěla stejně," řekla
jsem.
"To jí také
neodpustíme," odvětil Saint-Fond, "bude dokonce trpět mnohem víc, až jí ohněm
zuhelnatí otevřené rány, než kdyby byla opékána bez
poranění."
Popadla jsem nyní
jednu, Noirceuil druhou. Brzo se oběti pekly na pekelném ohni. Noirceuil
proklínaje všechny bohy vyprázdnil se do mé zadnice a já jsem tak dlouho tloukla
Saint-Fonda, až se v bestiální rozkoši vystříkal na zuhelnatělá těla tří
nešťastných obětí. Pak jsme je hodili do díry a dali jsme se opět do
pití.
Asi za měsíc mi
představil Noirceuil ženu, již mi nabídl za přítelkyni. Vybral si paní de
Clairvil znamenitě.
Byla
velká a krásná jako obrázek, pohled měla ohnivý a těžko k snesení; její velké a
hluboké černé oči vzbuzovaly respekt. Celkový vzhled byl majestátní, ústa svěží
a smyslná a havranově černé vlasy jí padaly až ke
kolenům.
Její krásně
formovaný nos, ušlechtilé, vznešené čelo, skvělá zahnědlá pleť a silné svaly
vzbuzovaly dojem spojení Minerviny postavy s půvabem
Venušiným.
Tato krásná žena
byla již pět let vdovou. Neměla nikdy dětí, neboť se jich
štítila.
Pyšnila se, že nikdy
neprolila slz a že se nikdy nepoddala
neštěstí.
Za pár dní přišla
Clairvilová, jež se do mne ihned prudce zamilovala, aby se mnou mezi čtyřma
očima povečeřela. Svěřily jsme se obapolně se svými zálibami a
pocity.
Ve chvíli vzájemné
důvěry se sklonila ke mně. Ležely jsme nedbale na měkkých polštářích v
zrcadlovém pokoji.
"Není
správné, můj anděli," řekla líbajíc mne na krk, "že ženy jako jsme my si mají v
milostných záležitostech
důvěřovat?"
S těmi slovy mě
uchvátila a vstrčila mi horký jazyk hluboko do
krku.
"Oh, Julietto, dovolíš
mi, abych se rozehřála na plameni okouzlení, které v tobě vzbudím? Šelmičko, tvá
ústa mi odpovídají, tvůj jazyk volá můj a zve jej k
chlipnostem."
"Svlékněme se,"
řekla jsem přítelkyni, "člověk se zahřeje, jen když je nahý. Ha, chtěla bych
slyšet, jak ti tluče srdce, až tě
rozdělám."
"Jaký nápad,"
řekla, "v tom poznávám tvůj charakter, zbožňuji tě, má Julietto! Dělej, jak
uznáš za dobré."
Svlékly jsme
se a pár minut jsme se mlčky
zkoumaly.
Clairvilová se
rozohňovala půvaby, jež mi příroda tak marnotratně propůjčila - a já jsem se
nemohla jejích nasytit. Nikdy jsem neviděla krásnějších boků nebo půvabnějšího
hrdla. Ty zadní tváře! Bože! To byla přece zadnice Řeky uctívané
Venuše!
Stále jsem jen líbala
její vnady. Má přítelkyně však, jež se mi ochotně poddávala, mi vracela polibky
dvojnásob.
Konečně mne
položila se široce roztaženýma nohama na otoman a
řekla:
"Ukáži ti, má drahá,
že dovedu ženě způsobit
potěšení."
Dva její prsty
pracovaly na mém poštěváčku a v zadní díře, zatím co strkala jazyk hluboko do mé
pochvy a lačně ssála šťávy vyměšované jejím lechtáním. Nikdy v životě jsem
nepocítila takového vzrušení. Dvakrát po sobě jsem se vyprázdnila do jejích úst
s takovou rozkoší, že jsem se bála
zalknutí.
Clairvilová
změnila, stále stejně chlipná, čtyřikrát svůj způsob, vždy lehce a obratně.
Vložila mi do pochvy prst, druhým mi dráždila poštěváček a při tom měla jazyk v
mé řiti.
A nové výtoky byly
plodem božských pohybů tohoto nejchlipnějšího stvoření na
světě.
"Nu," ptala se, když
jsem se vzpamatovala, "zdá se ti, že dovedu vzrušit ženu? Jsem zrůdná. Mohu za
to, že mi dala příroda chuti, neznámé obyčejným ženám? Neznám nic
nesmyslnějšího, než zákon o spojení různých pohlaví, když si mohu opatřit
čistější
potěšení."
"Obdivuhodná ženo,
znáš-li můj poměr k ministrovi, můžeš si představit, že nemám o mnoho lepší
mravní zásady."
"Zajisté,"
odvětila, "vím, co všechno děláš pro Saint-Fonda; znám se s ním a s Noirceuilem
již dávno. Jak bych neznala také všechny výstřednosti, jimž se oddávají? Sloužíš
jim a chválím tě za to; kdybych musila, jednala bych stejně. Vím však též, že
jsi pro druhé udělala mnoho, ale málo, velmi málo pro sebe, neboť dvě či tři
krádeže nejsou žádným hrdinstvím a musíš se ještě mnoho
učit.
Potřebuji tolik
příprav, abych se vzrušila, tolik nestvůrných myšlenek a neřestí, abych byla
hotova, že ti moje zvyky budou odporné a mé potřeby tě
unaví."
Pak se jí zablesklo v
očích a rty jí zvlhly chlipností, když se mne chtivě
ptala:
"Máš tu ženy? Jsou
neřestné? Krása je vedlejší, stačí mi tvoje půvaby. Přeji si však, aby byly
řádně nestydaté, chlipné a silné, aby strašně klely a aby sem přišly nahé. Kolik
mi můžeš nabídnout takových
žen?"
"Mám po ruce jen čtyři,
které nutně potřebuji," řekla
jsem.
"To je věru málo. Při
svém bohatství jich máš mít denně aspoň dvacet k disposici a týdně je měnit.
Nuže zavolej sem ty čtyři a dej přinést metly, chceš-li vidět, jak budu
hotova."
"Metly? Jsi zvyklá
na bičování, má
milá?"
"Ovšem, až do krve. A
totéž dám udělat i sama sobě. Neznám skvělejšího požitku! Nikdo dnes
nepochybuje, že pasivní flagelanství je nejsilnějším prostředkem k získání
nových sil u těch, kdož nadmíru užívali. Tento postup vyvolává v ochablém
organismu mocný otřes, rozplameňuje chlipné podráždění a má za následek
neobyčejně mohutný výtok. Pocit bodavé bolesti na zešlehaných částech těla
způsobuje rychlý oběh krve, oživuje ducha a mimořádně rozpaluje pohlavní orgány.
Konečně umožňuje i proti vůli přírody dokončiti akt uspokojení a rozmnožuje
radost z neřesti až za její
hranice."
Čtyři ženy
vstoupily; byly podle přání mé přítelkyně nahé a pohled na ně budil největší
smyslnost.
Nejstarší nebylo
ještě osmnáct let, nejmladší sotva patnáct. Měly neobyčejně krásné
postavy.
"Nejsou zlé," řekla
Clairvil, pozorujíc je povrchně. Vzala od každé z nich svazek metel a postavila
je vedle sebe.
"Pojďte sem,"
řekla nejmladší, "ano, ano, jen blíže a omluvte se za svoji včerejší
hloupost."
"Ale, madame,
přece jsem žádnou
neprovedla."
Clairvilová
odpověděla mocným
poličkem.
"Řekla jsem vám, že
jste provedla hloupost, a poroučím vám, abyste na kolenou prosila za
odpuštění."
"Nuže, dobře,
paní," řeklo děvče, vyhovujíc jí poslušně, "prosím vás zaň
pokorně."
"Odpustím vám, ale
dříve budete potrestána; vstaňte a ukažte mi laskavě své zadní
tváře!"
Clairvilová je
nejdříve lehce pohladila dlaní; potom však udeřila tak silně, že bylo znát stopy
všech pěti prstů. Po tvářích ubohého děvčátka začly stékat slzy, neboť bylo v
tomto ohledu nezkušené a takové přijetí se ho bolestně dotklo. Clairvilová ji
pozorovala a políbila jí oči plné slzí. Její oči však se leskly rozkoší - dech
se jí zarážel a v krásném hrdle jí
škubalo.
Pak vstrčila svůj
jazyk do dívčiných ústa a dlouho ji líbala, načež ji udeřila znovu a ještě
silněji.
"Jste malá
kurvička," vysvětlila jí, "viděla jsem vás včera, jak jste honila mužské údy.
Nestrpím, abyste se tak nemravně
chovala."
"Ujišťuji vás,
paní..."
"Již je dobře,
nevymlouvejte se, darebo!" přerušila ji Clairvilová a zasadila ji prudkou ránu
pěstí do boků.
"Ať je vinna
nebo ne, ztýrám ji stejně: musí mne pobavit. Takové ničemné stvoření je sotva
dobré pro zábavu ženy mého
druhu."
S těmi slovy hrábla
Clairvilová své oběti tak prudce pod žebra, že z ní vyrazila výkřik bolesti. Ale
potlačila jej hned v začátku tím, že jí dala zavázat ústa. Se zuřivostí
vykřikovala špinavá pustá slova a nejsprostší nadávky plynuly z jejích nečistých
rtů. Pak položila svou oběť na pohovku, pozorovala chlipně její zadnici, jejíž
tváře trochu roztáhla a mezi ně vstrčila jazyk. Pak přešla na boky a na čtyřech
místech ji kousla; děvče to nevydrželo bez škubání a bez skoků, které moji
přítelkyni znamenitě bavily a pohnuly ji k zlému úsměvu, který jistě pocházel
spíš z krutosti než z
radosti.
"Nyní budeš, ty
zkurvená šelmo, zbičována. Ano, hergotsakrament, zpáskám tě důkladně a chtěla
bych jen, aby každá má rána zanechala na tvém zadku nesmazatelné
stopy."
Pak vzala svazek
prutů, přinutila dívku vstát, objala její tělo levou rukou, přitiskla jí kolena
k břichu a zvedla tak zadek do příslušné výšky; chvíli jej pozorovala a pak
začala pravou rukou tlouci. Bez přípravy ji vpálila nemilosrdně 25 ran, jež tuto
svěží růžovou zadnici tak zřídily, že na ní nebylo místečka bez pruhů. Pak
zavolala ostatní tři ženy, dala si od nich strkat jazyk do úst a poručila jim,
aby ji při líbání hodně tloukly do zadku, aby jí třely zadní otvor a mačkaly
přední. Po třech děvčatech přišla jsem na řadu já. Chovala jsem se stejně:
zlehčovala jsem trest, jímž obdařila svou oběť, a rozohnila jsem její chlipný
vztek lživými žalobami na její oběti. Když jsem ji líbala, žádala mne, abych jí
vyprázdnila pochvu do úst, načež celý výtok spolkla. Pak se dala znovu do práce
a tloukla ji dvojnásobně a výprask opakovala ještě po
třetí.
Zadnice děvčete byla
pokryta krví; poručila třem ostatním, aby ji srkaly a pak vyplily jí do úst.
Musila jsem se od ní dát líbat, při čemž zase tuto krev přenášela do mých
úst.
"Julietto," pravila,
"dostávám horečku. Upozorňuji tě, že ostatní tři zpráskám ještě
víc."
Pustila maličkou a dala
si od ní trochu lízat pochvu a
řiť.
"Kupředu, mrcho!" řekla
pak druhé, starší dívce.
Tato
však, rozčilena zkušeností své kamarádky, neposlechla a ucouvla. Clairvilová
neměla právě útlocitu. Přitáhla ji k sobě násilím a ze všech sil ji zfackovala.
Děvče se dalo do
pláče.
"Dobře," řekla
Clairvilová, "to mám právě
ráda."
Protože mělo toto
šestnáctileté stvoření nádherná ňadra, rvala mu je, až začalo
křičet.
"Dále," řekla
nadávajíc, "ukažte mi zadnici!" Zdála se jí tak nádhernou, že před výpraskem
zvolala:
"Ach, jak svěží
zadek! Ta krása mne nutí k novému uctění." Sklonila se, políbila ji, lízala řiť,
načež děvče otočila, podrobila stejné proceduře jeho poštěváček a zase se
vrátila k zadku.
"K četu!" křičela, "jsem rozčilena na nejvyšší stupeň, ta
kurvička má nejkrásnější zadek, jaký jsem kdy viděla." Pak vzala metlu a
chystala se k výprasku. Levicí, jíž dívku objímala, roztáhla jí zadní tváře, aby
rány dopadaly na nejcitlivější části řiti a okolí; brzy byla tato část zalita
krví. Při tom žádala, aby byla celou tu dobu líbána a hlazena po zadnici.
Vyplnila jsem s třemi ostatními její přání. Dívky jako bakchantky, ba krásnější
než Venuše nechala si Clairvilová postavit vedle sebe, aby mohla porovnávati
jejich zadky.
"Julietto,"
ptala se mne, "mám tě také
zpráskat?"
"Zajisté,"
odpověděla jsem, "jak si můžeš myslet, že bych nechtěla stejně jako ty vydráždit
svou rozkoš k nejvyšším
hranicím?"
"Nuže, dobrá,"
řekla mi, "vyšplhej se na záda té nejmladší; zatím co tě budu bít, uposlechnou
ostatní mých
předpisů."
"Vezměte metly;
nejdřív nejslabší, pak přijdou na řadu
ostatní."
"Musíte si kleknout
před mým zadkem, zbožňovat a líbati jej, pak mi roztáhnete zadní tváře a vsunete
jazyk hluboko do řiti, při čemž položíte prsty na můj poštěváček. Pak vstanete a
za stálého nadávání a proklínání mi vysázíte bez přerušení 200 ran. Rozuměly mi
i druhé dvě? Učiníte stejně jako ona. Nuže,
začněme!"
Clairvilová týrala
zadek děvčete, na jehož ramenou jsem seděla; zároveň mne ze všech sil tloukla.
Ostatní její rozkazy byly přesně provedeny. Protože ta tribadka nechtěla nic
nechat zahálet, líbala na ústa vždy to děvče, které ji právě přestalo tlouci.
Když se na mém zadku ukázaly stopy jejích ran, lačně je líbala a lízala. Jakmile
však dostala určený počet ran, změnila
polohu.
Osmnáctileté děvče si
před ní kleklo, Clairvilová opřela její ohanbí o obličej druhé a třela její
stydké pysky a klitoris o ústa, nos a oči druhé. Jedno děvče si postavila
napravo, druhé nalevo. Musily mou přítelkyni silně tlouci a ona s metlou v každé
ruce jim současně výprask oplácela. Sedíc jezdecky na lebce oné, jíž lízala
rodidla, nabídla jsem jí svá k disposici. Nyní byla tribadka ukojena s takovými
výkřiky, křečemi a blasfemiemi, které ji charakterisovaly jako nejchlipější a
nejspustlejší stvoření. Její svěží obličej byl zalit
výtoky.
"Kupředu, u ďábla!"
křičela, aniž by si dopřála času k
oddechu.
"Neodpočívám nikdy,
jsem-li hotova; sekejte mne, lízejte mne, kurvy, a vzrušte mne co
nejvíce!"
Osmnáctiletá dívka
si lehla na otoman a já si jí sedla na obličej, Clairvilová zas na můj. Lízala
mne a já ji činila totéž. Stojíc nade mnou, dala si nejmladší lízat zadnici od
Clairvilové, jíž zas jiná narážela zezadu godemiché. Nejmenší jí dráždila
poštěváček a nastrkovala ohanbí Clairvilové, jež jí činila
totéž.
"Julietto," řekla mi
za několik minut, "říkám ti, že jen fantastické myšlenky na mne účinkují;
zejména silné nadávky budí mou obrazotvornost. Ale tvé holky jsou
tiché."
Tím mne přivedla v
rozpaky: tato děvčata pocházela z lepších měšťanských rodin; prováděla sice se
mnou svinstva, ale neuměla tak mluvit, jak si přála Clairvilová. Snažily se, ale
přece jsem musila vypomáhat nejpustšími urážkami nejvyššího stvoření. To se jí
velmi líbilo, ač v jsoucnost boží nevěřila stejně jako já. Na to mne v lízání
vystřídala dívka, jež jí třela poštěváček. Tribadka byla velmi rozrušena, ale
nedosáhla ničeho, takže se polohy musily změnit ještě jednou. Nikdy jsem
neviděla nic krásnějšího a vášnivějšího nad tuto božskou ženu v této nové
situaci. Kdo by chtěl vymalovat samu bohyni chlipnosti, nenašel by lepšího
modelu. Padla mi okolo krku a čtvrt hodiny mne skoro škrtila a pak mi ukázala
svůj zadek. Byl šarlatově rudý a nápadně kontrastoval s oslňující bělostí její
pleti.
"Ach,
hergotsakrament," řekla plna vnitřního žáru. "Jak jsem rozčilena. Julietto, v
tomto stavu bych byla všeho schopna. Není zločinu, po kterém bych nyní
netoužila. Ó, má nejdražší, ty moje kurvo, má drahá tribadko, ty, již nekonečně
miluji a v jejímž náručí bych chtěla být ukojena! Musíš přiznat, že nic nepudí k
strašným zločinům tak jako klid, beztrestnost, bohatství a
zdraví.
Vzpomeň mi ještě na
nějaký zločin, ať jej před tebou uskutečním! Spáchejme nějakou ničemnost, prosím
tě o to!"
Když jsem viděla,
že nejmladší ji nejvíc dráždí, že jí stále líbá ústa, zadek i přirození, ptala
jsem se jí tiše, nechce-li si ji
vzít."
"Ne," odvětila, "to by
mne neuspokojilo. Ráda ženu mučím a bičuji, ale pokud se týká úplného zničení -
ty mi rozumíš - k tomu potřebuji muže. Mužové mne více dráždí ke krutosti.
Nemůžeš si představit, jak ráda bych nyní zabila nějakého muže. Oh, bože! Jaká
muka bych mu dala vytrpět! Jak tajuplně bych jej usmrtila! Skončeme nyní zábavu
nějakým svinstvem, když nemůžeme spáchat
zločin."
Přesně a s potřebnou
nestydatostí provedené akty ji konečně vyčerpaly; vykoupala se v růžové vodě.
Osušily ji a ve velmi neslušném negligé jsme společně
povečeřely.
Clairvilová
bizarně a nadmíru hltala jídlo a brala si jen drůbež a zvěřinu, jež musila být
vykloubena a připravena v nemožných tvarech. Obyčejné stravy se ani nedotkla.
Nejraději pila ledovou vodu s cukrem, nikdy víno, zato však hodně likérů a kávy.
Jedla enormně mnoho. Nevynechala jediný z padesáti chodů. Protože jsem znala již
její chuti, bylo vše patřičně připraveno a spolykala toho neuvěřitelné
množství.
Tato rozkošná žena
ráda prokazovala své záliby v jídle a pohnula mne k stejné stravě, jen vína jsem
nenechala. Vždycky mi chutnalo a zůstanu mu asi po celý život
věrná.
Během večeře jsem se
Clairvilové přiznala, že jsem byla její orgií opravdu
překvapena.
"To nic není! Jen
jsem to trochu naznačila, v jakých zvrácenostech si libuji! Chtěla bych provésti
společně s tebou něco neslýchaného. Vymohu ti přijetí do společnosti, jejíž jsem
členkou, a v níž jdou obscénnosti do zcela jiných rozměrů. Tam musí přivésti
každý muž svou ženu, bratr sestru, otec dceru, mládenec svou přítelkyni a
milenec milenku. Všichni se shromáždí ve velkém salonu a každý si vybere
společníka podle libosti. Nemáme předpisů mimo svá přání. Čím bláznivěji se
chováme, tím jsme
šťastnější."
"Ó, drahá
přítelkyně," řekla jsem, vrhajíc se jí do náručí, "hořím touhou, abych byla
přijata mezi vás."
"Ano, ale
budeš toho hodna? Přijímací zkoušky jsou
strašné."
"Můžeš o mně
pochybovat? Bojíš se, že bych váhala po všem tom, co jsem již provedla ve
společnosti Noirceuilově a
Saint-Fondově?"
"Nu, dobrá,
slibuji ti, že budeš
přijata."
Měla jsem takovou
radost, že jsem nechtěla Clairvilovou pustit bez přísahy. Přísaha byla spečetěna
výtokem po spáření, jež se mnou provedla a na něž si dala svítit třemi
lokaji.
"Vidíš, jak si člověk
zvykne cynismu; tak daleko musíš jít, aby byla hodna naší
společnosti."
Okouzleny jsme
se rozloučily a smluvily jsme si brzkou
schůzku.
Za několik dní jsem
již nedovedla odolati touze po
zločinu.
Rozhodla jsem se
tedy k činu, který by byl důstojný mého každodenního
vyučování.
Chtějíc zároveň
vyzkoušet svou odvahu i ukrutnost, oblékla jsem se jako muž a šla jsem s dvěma
pistolemi do odlehlé uličky, abych přepadla, zabila a oloupila prvního, kdo mi
přijde pod ruku, a to jen pro své
potěšení.
Opřena o zeď, byla
jsem vzrušena neklidem, vyvolaným nesmírnou vášní, jež je přirozeným podkladem
rozkoše ze zločinu. Číhala
jsem...
Každý šustot oživil
mé čekání. Při nejmenším pohybu jsem již viděla svou oběť, když jsem náhle
zaslechla bědování.
Spěchala
jsem po hlase. Blížíc se rozeznávala jsem
žaloby.
Napříč přede dveřmi
ležela chudá žena a
vzdychala.
"Kdo jste," ptala
jsem se, přistupujíc k
ní.
"Nejnešťastnější z žen,"
odvětila mi plačky. "Usmrtíte-li mne, prokážete mi velkou
službu."
"Proč jste
nešťastná?"
"Je to strašné,"
řekla žena, zvedla se a ukázala mi v matném světle hezkou a zajímavou tvář. "Již
osm dní jsme bez práce. Nemůžeme zaplatit nepatrné nájemné ze světnice a měsíční
stravné za naše dítě. Odvezli nebožáka do nemocnice a muže mi zavřeli. A jen mi
zlostně vynadali. Vidíte mne na prahu domu, který mně dříve patřil. Za lepších
časů jsem pomáhala chudým, pomozte nyní
mně!"
Při těch slovech se mi
zablýsklo v
očích.
"Saperlot," řekla jsem
si, "to je příležitost spáchat hnusný
zločin!"
Proto jsem řekla
ženě:
"Vidíš, že jsem mužem a
rád bych se potěšil tvým
tělem."
"Pane, což neštěstí a
bolest vzbuzuje touhy?"
"To
mne právě rozpaluje - pospěš si
tedy!"
Vzala jsem ji za ruku
a přinutila ji, aby byla povolná mému ohmatávání. Nikdo by netušil, co jsem
našla pod jejími šaty: pevné svaly a bělostnou
pleť.
"Lechtej mne," řekla
jsem jí, strkajíc si její ruku do přirození, "jsem žena, jež touží je po stejném
pohlaví a chci se s tebou
potěšit."
"Oh, nebesa -
nechte mne. Chvěji se při vašem nečistém skutku. Nepokořujte mne
tak!"
Chtěla utéci, ale
chytla jsem ji za vlasy a nasadila jsem ji ústí pistole na
spánky.
"Ty kurvo," řekla
jsem, "jdi do pekla a hlas se tam jako zkušební kus
Juliettin!"
Válela se ve
vlastní krvi.
Můj nervový
systém byl tak rozrušen, že jsem po tomto činu byla docela zalita
výtokem.
Po výstřelu otevřelo
se několik oken, což mne přinutilo myslet na svoji bezpečnost. Se všech stran se
sbíhala stráž.
Byla sotva
půlnoc, když mne zatkli. Našli u mne pistole, takže nemohli o své kořisti
pochybovat. Ptali se, kdo
jsem.
"Odpovím vám až v
přítomnosti ministrově," řekla jsem drze. "Odveďte mne do paláce
Saint-Fondova."
Biřicové,
překvapeni mým pohlavím, neodvážili se
odporovat.
Byla jsem spoutána
a chvěla jsem se rozkoší. Tyto náramky jsou skvostné, dostaneme-li je za zločin
spáchaný radostně.
Saint-Fond
ještě nespal a tak jsem byla před něj
předvedena.
"Dobrá," řekl
biřicům, "budete oběšeni za to, že jste sem tuto dámu nepřinesli. Splňte svoji
další povinnost. Co se stane potom, je tajemství, které nemohu
prozradit."
Mezi čtyřma očima
jsem vše vyprávěla svému milenci, z čehož se mu ztopořil úd. Ptal se mne, zda
jsem u té ženy, pozorovala křeče, když
padla.
"Neměla jsem k tomu
dost času," odpověděla
jsem.
"To je nepříjemné, když
se člověk nemůže pást na své
oběti."
Jak jsem pravila,
vyprávění vzrušilo Saint-Fonda a můj mužský úbor ho okouzlil. Vzal mne do svého
boudoiru. Objevil se
komorník.
Saint-Fond mi
rozepjal chlípně kalhoty a nechal jím pevně zplácat mou zadnici. Zároveň třel
sluhův penis a mou dírku. Pak do ní zavedl svůj pyj a obráběl mne zezadu, zatím
co jsem musila lízat sluhův úd, až se postavil tak, že mohl vniknout do
ministrova zadku.
Po této
proceduře mi Saint-Fond řekl, že se vystříkal lépe než jindy a že by má zadnice
zasloužila vyznamenání.
"Ten,
jenž mně obráběl a jemuž si lízala ocas, je s tebou rovnocenný," řekl ministr,
"a je vyslovený zločinec. Už jsem ho nejmíň šestkrát zachránil od šibenice. Tady
máš odměnu za svůj zločin, který jsi spáchala na vlastní pěst. Kočár na tebe
čeká, vrať se domů. Zítra odjeď na panství Sceaux, které jsem pro tebe koupil.
Vezmi s sebou jen málo lidí. Čtyři své ženy, a to jen ty nejhezčí, kuchyň,
služebnictvo a tři děvčata, určená pro příští
večírek."
Vzdálila jsem se,
spokojena s výsledkem svého zločinu. Druhého dne jsem odjela, kam mně ministr
určil.
Sotva jsem se na
odlehlém panství zařídila, oznámili mi příchod statného cizince, jenž se mnou
chtěl mluvit jménem ministrovým. Poručila jsem ho ihned přivésti; pak jsem
otevřela jím doručený
dopis.
Byl v něm rozkaz: Vaše
služebnictvo ať se ihned zmocní doručitele dopisu a zamkne ho do připravené
cely. Ručíte mi zaň svým životem. Za ním přijde jeho žena a dcera; naložíte s
nimi stejně. Neopomiňte dát provést mé rozkazy se svědomitou přesností. Použijte
vší své falešnosti a krutosti.
Adieu...
"Můj pane," řekla
jsem hned doručiteli dopisu, aniž bych dala na sobě něco znát, "patříte
bezpochyby k ministrovým
přátelům?"
"Již dlouho
zahrnuje mne a mou rodinu důkazy své
přízně."
"Vidím to z jeho
dopisu, dovolte mi, abych svým lidem nařídila, aby vás přijali podle jeho
přání."
Nabídla jsem mu
křeslo a zmizela jsem.
Moji
lidé, spíš otroci než sluhové, se ihned opatřili provazy a vrátili se se mnou do
pokoje.
"Odveďte pána do
pokoje, který mu určil ministr!" rozkázala jsem
jim.
Chlapi se na nešťastníka
vrhli a odvlekli ho do odporného
vězení.
"Ó, paní, jaká je to
zrada, jaká hanebnost!" křičela nešťastná oběť mé a Saint-Fondovy
falešnosti.
Přece však -
tvrdá a neoblomná vůči jeho nářku - jsem slepě uposlechla rozkazů ministrových,
aniž bych mu odpověděla na jedinou z otázek, jimiž mne
zahrnoval.
Sotva jsem se
vrátila do salonu, přijel nad dvůr kočár. Byla v něm nešťastníkova žena a dcera,
jež mi doručily, nic netušíce, dopisy stejného
obsahu.
"Oh, Saint-Fonde,"
řekla jsem si, když jsem spatřila obě ženy, krásu sotva 36 let staré matky a
půvab a sličnost nejvýše šestnáctileté dcery, "ach, Saint-Fonde, není podkladem
tohoto ministerského činu ničemná chlipnost? Nedopadne na tvoje neřesti v tomto
případě nebo později pomsta
národa?"
Sotva bych vám
dovedla popsat křik a slzy obou nešťastnic, když byly surově vlečeny do svých
cel. Ale zůstala jsem stejně nepřístupná pláči ženy a dcery, jako otcovu,
chovala jsem se stejně přísně a neměla jsem tak dlouho klidu, dokud jsem neměla
v kapse klíč od vězení těchto důležitých
vězňů.
Přemýšlejíc o jejich
osudu, domnívala jsem se, že jde o něco jiného, než o zatčení, protože provedení
rozsudku smrti bylo mojí věcí a neměla jsem žádných zpráv. Tu mi byla ohlášena
čtvrtá osoba.
"Přijměte
tohoto muže zvlášť roztomile," psal mi Saint-Fond; "je to hlavní osoba krvavé
hry, kterou zítra provedeme. Krátce, je to nanteský kat, jenž přišel na můj
rozkaz, aby provedl rozsudek nad osobami, které máte pod
zámkem.
Protože jsem nucen
pod ztrátou svého místa přinésti tyto tři hlavy pozítří králi, pochopíte, že
bych si je nejraději vzal sám na starost, kdyby jeho veličenstvo nehořelo touhou
přijmout tyto hlavy z rukou katových. Nezná důvody, proč byl k vám poslán.
Poučte ho, ale neukazujte mu oběti. Přijedu zítra ráno. Zacházejte se zatčenými,
zvláště se ženami, velmi přísně. Dostanou jen tvrdý chléb s vodou a žádné
světlo."
"Můj pane," řekla
jsem tomu muži, "je čas k jídlu; potom si
pohovoříme."
Delcourovi bylo
28 let. Měl krásný vzhled, jehož zevnějšek i detaily mi pomátly hlavu.
Pozornosti, jež jsem mu prokazovala, byly srdečné. Po obědě jsme se příjemně
škádlili. Delcour brzo dokázal, že má námaha není bezvýsledná. Jeho přiléhavé
kalhoty se ku podivu nadmuly, že jsem se již nedovedla
udržet.
"Saperlot," řekla
jsem mu, "podívejme se, miláčku, co to tu vlastně máš? Tvůj mohutný úd mne
rozpaluje, chtěla bych, abys mi to
udělal."
Jakmile vytáhl své
znamenité nářadí na denní světlo, začala jsem mu je podle svého zvyku lízat.
Sotva jsem je však udržela v ústech. Delcour zaútočil do mého ohanbí a za dvě
vteřiny jsme byli
hotovi.
"Hergot," vykřikl,
"to šlo příliš rychle; napravím tu chybu
ihned."
Protože mne obsloužil
teprve jednou, položil mne na lehátko a obráběl mne tuhým údem, jaký se najde
zřídka. V celém životě jsem nebyla tak
uspokojena.
Saint-Fond přišel
druhého den v poledne; své služebnictvo a kočár poslal domů a hned se odebral ke
mně do salonu. Trochu zneklidněna, jak se bude dívat na mou malou hloupost s
Delcourem, doznala jsem mu
vše.
"Julietto," řekl mi,
"spráskal bych vás, kdybych vám nebyl dal slovo, že schvaluji všechny vaše
výstřelky; co jste si dovolila, není nic tak zvláštního. Neprovedla jste nic
zlého, než že jste důvěřovala Delcourovi, jenž je schopen indiskretnosti.
Sloužil mi dvě léta jako hoch. Byl synem popravčího; tato myšlenka mne
rozohňovala. Když jsem se ho nasytil, odevzdal jsem ho pařížskému katovi, u
něhož zůstal jako pomocník až do smrti svého otce. Nyní zaujímá jeho místo. Má
ducha, ale je příliš
výstřední."
"Obejmi mne,
drahý příteli," řekla jsem vrhajíc se mu do náručí; "jsi mým bohem a u tvých
nohou chci žít věčně."
"A
propos," řekl mi Saint-Fond, když jsme vstali a posadili se na pohovku,
"zapomněl jsem ti říci; že mne král miluje víc než dříve; dokázal mi znovu svou
přízeň.
Dělalo mu starost, že
mám mnoho dluhů a daroval mi proto dva miliony; dám ti z nich
polovinu.
Drž se stále mých
zásad a služ mi stále dobře; pozvednu tě k nejvyššímu postavení. Chci, abys byla
mou otrokyní a zároveň bohyní ostatních. Nic mne tolik nedráždí, jako tato
myšlenka. Julietto, dnes provedeme něco hrozného, že ano, můj
anděle!"
"Hrozné
ukrutnosti!"
Líbal mne na
ústa a při tom mi dole třel
poštěváček.
Líbala jsem ho
bez přestání. Těžíc z jeho opojení a dobré nálady, dala jsem mu podepsat zatykač
na Elvířina otce, jenž mi ji chtěl odvésti, a dobyla jsem ještě několik důkazů
jeho přízně, z nichž mi každý vynesl pět až šest tisíc
franků.
Saint-Fond se
probudil asi v pět hodin. V saloně bylo vše připraveno podle mého rozkazu. V
pravé části skupiny stála tři děvčata určená pro orgie, nahá, ozdobená jen
růžovými věnci - všechna byla urozená a krásná. Byla unesena z
kláštera.
První, Louise, bylo
16 let. Bylo to neobyčejně zajímavá blondýnka.
Druhá se jmenovala Helena,
byla stará 15 let. Měla elegantní tailii, kaštanové vlasy, oči a ústa jako
bohyně lásky a byla by z nich nejhezčí, kdyby ji nebyla předčila třetí,
Fulvia.
S touto skupinou
kontrastovala nešťastná rodina, rovněž nahá, ale pokrytá černým flórem. Otec s
matkou si leželi v náručí. U jejich nohou seděla rozkošná Julie. Nahé údy měla
spoutány řetězy, jež ji zraňovaly. Její levý prs byl úplně rozedřen. Mezi nohama
paní de Cloris byl jiný řetěz, jenž dráždil její stydké části. Delcour, kterého
jsem oblékla do odporného kostymu démona a jenž byl opatřen nutnými nástroji k
popravě, držel konce řetězů a občas jimi trhal a rozdíral části jimi
ovinuté.
Čtyři mé služky
stály jako Venuše Kalipygos a obracely zadky k Saint-Fondovi. Měly na sobě jen
bílé a hnědé závoje.
"To je
božské," řekl Saint-Fond, když se probudil, "na tom všem poznávám ducha a
fantasii Juliettinu."
"Ať mi
předvedou obviněné," pokračoval; lízal při tom úd Montalmův a svíral krásnou
zadnici Palmiřinu.
Skupina,
vedena Delcourem, se
přiblížila.
"Jste všichni tři
obžalováni z velkého zločinu," pravil ministr, "mám od královny tajný rozkaz vás
ihned popravit."
"Tento
rozkaz je nesprávný," odpověděl Cloris, "já i moje rodina jsme nevinni - a ty to
dobře víš, ničemo."
"Ano, vím
to dobře; jsme-li opravdu vinni, pak ať jsme souzeni a ne vydáni na pospas
chlipné krutosti tygra, jenž nás mučí jen pro ukojení svých nečistých
vášní."
"Delcoure," zvolal
Saint-Fond, "přitáhněte mu
řetěz."
Silným trhnutím
katovým se natrhlo ohanbí ženino, dceřin prs a otcovo stehno, až prýštila
krev.
"Příliš jste
přestoupili zákon," pokračoval Saint-Fond, "jehož se dovoláváte, než aby vás
nyní mohl ochránit. Připravte se na
smrt."
"Zabiji ho
vlastnoručně," řekl Delcourovi, "chci se nasytit jeho
krve."
Pak se pustil do
zatčené ženy.
"Ach, můj
pane," naříkala ta ubožačka, "čím jsme si zasloužili tak barbarské
zacházení?"
Nejdřív rozvázali
paní de Cloris a předvedli mu
ji.
"Ty kurvo, pamatuješ se,
jak jsi byla vůči mně upejpavá?" Dnes tě užiji stejně, má
drahá!"
Brutálně ohmatával
její vnady. Obráběl ji zepředu před jejím manželem, jemuž lízal při tom úd.
Hrabal se s rozkoší v prsech nešťastnice a rozohňoval se na ní zuřivě. Rval a
kousal ji, až tekla krev.
Na
můj rozkaz byl Cloris přivázán na pohovku s roztaženými
stehny.
"Delcoure, dejte mu
provaz okolo krku, a kdyby se bránil, přitáhněte, až
pojde!"
Pozorovala jsem ho a
řídila jsem celý obřad. Nešťastník ani nepromluvil. Po jeho levé straně byla
ňadra matčina, napravo hezký zadek jeho
dcery.
Sotva vnikl
Saint-Fondův úd do zadnice, po níž toužil, začal bodat nožíkem do nabízejících
se vnad, postavených tak, že prýštící krev obou žen tekla na hlavu
otcovu.
"Ještě nejsem
spokojen," řekla ta nestvůra, "budu bičovat děvče a jeho rodiče je budou držet.
Julietta a Delcour nasadí ústí pistole na jejich spánky. Pohnou-li se,
prostřelte jim lebky!"
Vzala
jsem si na starost matku. Ubohá Julie byla nejdřív zbičována metlami, pak
zmrskána karabáčem, při čemž až stříkala
krev.
Pak se vrhl na otce a
zpracoval ho bičem propleteným železnými hřeby, až byl úplně zalit
krví.
Pak jsme chytli matku,
položili ji s roztaženými nohama na pohovku a mrskali ji karabáčem, míříce
hlavně na vnitřek její
pochvy.
Cloris zuřil vztekem,
ale neodvážil se otevřít ústa. Byl spoután a nemohl se
bránit.
Děvče bylo vyzdviženo
a Saint-Fond poručil katovi, aby je zpracoval ze předu a sám s ním prováděl
sodomii.
Přemluvila jsem
nešťastného otce, jejž jsem rozvázala, aby se pokusil sebe i svou rodinu
zachránit tím, že Saint-Fonda zpracuje odzadu. Pečlivě jsem mu honila úd a
dosáhla jsem plného úspěchu.
Saint-Fond okouzlen, že cítí v zadku tak
skvostný úd, se mrskal jako ryba, hodíme-li ji zpět do
vody.
"Je božský a snad
dostane milost," řekl Saint-Fond, "dopustí-li se na své dceři
sodomie."
"Není tisíckrát
lepší," ptala jsem se Clorise, "udělat to své dceři, než ji
zabít?"
"Zabte
ji!"
"Váš odpor znamená její
smrt. Zemře, zůstanete-li
tvrdohlavým."
"Kupředu!" řekl
Saint-Fond, "zabme ji, když jí to nechce
udělat."
Tento krutý rozkaz
ho přiměl k poslušnosti.
S
jedné strany jsem přiblížila Juliin kříž k jeho penisu a s druhé jsem vstrčila
strašný úd do jejího zadku. Mé úsilí bylo korunováno úspěchem. Cloris páchal
krvesmilství, aby zabránil vraždě
dítěte.
Mezitím musila Delia
mrskat Saint-Fonda. Týral zadnici matčinu a líbal zadní tváře jednomu lokajovi.
Dal se pak od něj obrábět zezadu a vzal si na mušku zadnici
Delcourovu.
"Nuže," pravil,
zpěněn chlipností, "podívejme se nyní, s jakými mukami je usmrtíme. Chtěl bych
něco strašného. Delcoure, tvá fantasie se dnes musí překonávat; tento neřád musí
podstoupit pekelná
muka."
Políbil Fulvii; zřejmě
ho rozpalovala
nejvíce.
"Delcoure, svěřuji
ti toto malé, hezké stvoření; jak se bude pěkně vyjímat na kole, jak chlipně
vzrušující bude pohled na její rozedranou
zadnici!"
Při těch slovech ji
asi šestkrát kousl na různých místech až do krve; jedno kousnutí jí urvalo
bradavku levého prsu, již ten ničema spolkl. Svůj úd jí na chvíli strčil do
zadku; pak se zmocnil údu Delcourova a sám jej zavedl do právě opuštěné díry.
Zatím rval nehty zadnici a prsy dívčiny a lízal prýštící krev; poručil
přistoupiti Palmiře a řekl jí: "Vidíš, tak zacházím se ženou, jež mne
vzruší."
Po těch slovech jí
vstrčil úd do zadnice, pak si musila vylézt na židli, aby ji měl stále před
očima. Delia musila zaujmout stejnou polohu; potom se musily tři oběti seskupit
okolo něj. Klekly si a on je chytil za hrdla, zatím co mu Blaisine třela úd.
Bodal pučící ňadra tří nešťastnic, a uříznuv je nožem, spálil rány žhavým
železem.
Stupňovala jsem jeho
vzrušení tím, že jsem se dala Delcourem obrábět zezadu a každou rukou jsem třela
úd jednomu sluhovi. Dal svázat klečící oběti zády k sobě a zbičoval je
karabáčem. Palmira musila být se svým zadkem stále po ruce. V pausách se naň
vždy vrhl a líbal jej. "Ku předu," křičel, "mám ještě chuť na trochu
bičování."
Sedm žen bylo
přivázáno k sloupům. Ve zdvižených rukou držely kříže. Nohy čtyř tribadek
spočívaly též na křížích. Tři oběti stály na koulích posetých hroty, takže se
rozdíraly vahou vlastního těla. Jejich prsy byly staženy strunami, které se jim
zařezávaly do masa. Nad hlavami jim visel ostře špičatý hřeb, který se jim podle
Saint-Fondovy chuti do nich zabodával; mohl jej pomocí pera regulovat. Ostatním
byly podobné hřeby namířeny proti
očím.
Saint-Fond použil
nejdříve metly; dal obětem po stu, tribadkám po padesáti ranách. Pak přišel na
řadu bič se železnými hroty: 200 ran dostaly oběti, tribadky 10. Nato rozehrál
Saint-Fond hřebíky. Oběti bodány se všech stran, vyrážely řev, který by pohnul
každým mimo nás.
Saint-Fond,
jenž již sotva udržoval své semeno, dal si předvésti šestnáctiletou Louisu, již
chtěl znásilnit první.
Líbal
ji, lízal a hladil její zkrvavělý zadek a dal si od ní lízat řiť. Pak ji předal
Delcourovi, jenž jí nejdřív vstrčil svůj penis do obou otvorů a pak na ní
provedl čínský trest smrti, spočívající v tom, že ji za živa roztrhal na 24
tisíc kusů. Saint-Fond pozoroval scénu, sedě na kolenou jednoho z
lokajů.
Mezi nohama držel
Helenu, jež nyní přišla na řadu. Její mučení spočívalo v tom, že jí byly
vypíchnuty oči a všecky údy za živa zlámány. Zatím co ji Saint-Fond obráběl
zezadu, dorazil ji Delcour. Její mozek vystříkl Saint-Fondovi na nos a pokryl mu
celý obličej.
Jak mohla
rozkošná Fulvia, obklopena krvavými zbytky svých družek, pochybovat o svém
údělu?
Saint-Fond jí ukázal
kolo.
"Podívej se, co na tebe
čeká. Nedali jsme ti to nejlepší." Vyrážela strašný řev, když ji Delcour
přivazoval na kolo, které se pomalu začlo
otáčet.
Saint-Fond,
obsluhován dvěma lokaji, strčil při každém otočení svůj úd do zadnice
Delcourovy. Brzy jsme ze zdvojnásobeného křiku poznali stupeň bolesti naší
oběti. Saint-Fond, vyčerpán vší tou ukrutností, vystříkl konečně své semeno do
Palmiřina nádherného zadku. Zároveň lízal Delcourův a poplácával jednou rukou
můj a druhou Montalmův zadek a díval se, jak Delií bičovaný lokaj obráběl
Blaisinu.
Pak spal ten
arcilotr klidně plných deset hodin, jako by byl provedl nejzáslužnější činy,
nerušeně a bez nejmenší známky
neklidu.
Uplynuly dvě
měsíce bez jakýchkoli zajímavých událostí. Právě jsem dosáhla osmnácti let, když
jednou přišel ke mně Saint-Fond a řekl mi, že navštívil obě sestry paní de
Cloris v Bastille; zdá se, že mladší je neobyčejně krásné
stvoření.
"Nuže," řekla jsem,
"z toho by mohl být zase výlet na
venek?"
"Ovšem!"
"A
stařec?"
"...z toho by mohla
být pěkná omáčka."
"Dobrá,
ale nepozná ředitel vězení, když mu odejdou najednou tři
vězňové?"
"Lehko je
nahradíme. Nejdříve příbuzným Clairvilové, jenž jí vyčítá její život a nechce se
s ní pro její ničemnosti stýkat. Pokud se týče ostatních dvou, ručím vám, že do
týdne jsou vystaveny
zatykače."
"Zítra odcestuj,
Julietto, a vezmi Clairvilovou s
sebou."
"Ještě něco chybí,"
řekla Clairvilová, když jsem jí sdělila ministrův
úmysl.
"Tato mladá děvčata
mají milence; ty musíme unést též a obětovat je společně. Z takových situací se
dá čerpat nekonečně mnoho chlipných
detailů."
Pospíšila jsem k
ministrovi a sdělila jsem mu myšlenku paní Clairvilová. Schválil ji; věc byla o
týden odložena, aby bylo možno vypátrat
milence.
Pátraní po nich bylo
Saint-Fondovi pramenem nových
požitků.
Šel do Bastilly a
sám se každého děvčete zvlášť vyptával. Jen tím, že v nich dovedl obratně
vzbudit současně naději i strach, se mu podařilo dozvědět se, že mladší sestra
Clairvilová, slečna Faustina, má za milence mladíka stejného věku jménem Dromona
a její sestra, 20letá Felicita zadala své srdce Delnorovi, o dvě léta staršímu,
nekrásnějšímu muži
Paříže.
Během čtyř dnů byli
oba mladíci falešně nařčeni. Tyto nové oběti ztrávily v Bastille jen noc a již v
příští byly dopraveny na mé venkovské sídlo, kde na ně jejich dámy již
čekaly.
Přijaly jsme je s
Clairvilovou a zavřely jsme je odděleně. Zatčení nevěděli jeden o
druhém.
Po důkladném jídle
jsme se odebrali do salonu, kdy bylo vše připraveno pro plánovité
mučení.
Saint-Fond obráběl
Clairvilovou zezadu, líbaje mi při tom zadnici. Pak spáchal sodomii se
mnou.
"Kupředu, do práce,"
řekl, "takto bych byl příliš brzy hotov. Vy obě máte zadky, jimž nemohu
odolat."
"Saint-Fonde," řekla
Clairvilová, "musím tě poprosit o dvě laskavosti: za prvé ti ukáži ukrutnost,
jakou si nemůžeš, můj milý, ani představit. Cítím v sobě zvláštní schopnost. A
za druhé: Přenech zavraždění obou mladíků mně. Víš, že mučení mužů je mou
oblíbenou vášní. Chci si pochutnat na mučení obou krasavců; snad více než ty na
zavraždění jejich
milenek."
"Clairvilová, vy
jste netvor!"
"To vím, můj
milý. Zahanbuješ mne však, že mne vždy
předstihneš."
Protože chtěl
Saint-Fond vidět čtyři milence jednotlivě, přivedli nejdříve Dormona, milence
mladší sestry
Faustiny.
"Mladíku," řekla
Clairvilová, "stojíte tu před svým pánem. Jen úplná poddanost a svědomitá pravda
mohou ulehčit vaše postavení. Pomyslete si, že váš život je v jeho
rukou."
"Ach," vzdychal
nešťastník, "nemám, co bych řekl, madame, neboť absolutně neznám důvod svého
uvěznění a nechápu, proč k němu
došlo."
"Nebyl jste vyhlédnut
Faustině za muže?" ptala se
Clairvilová.
"Měla být
štěstím mého
života!"
"Nadšení, které bývá
ve vašem mládí projevováno," pravila Clairvilová, "zničilo již mnoho lidí.
Ostatně jde o něco jiného. Přivedli jsme vás sem, abychom vám řekli, že vaše
Faustina je tu též a že vás čeká odměna a milost ministrova, zřeknete-li se
jí."
"Nezasloužím si milosti,
neboť jsem nespáchal zločin," řekl mladík
hrdě.
Po těch slovech se na
mladíka vrhla Clairvilová s oběma starci a v okamžiku byl nahý a
spoután.
Přivedli ho tak k
Saint-Fond, jenž dlouho a důkladně prohlížel jeho pěkný
zadek.
"Ha," zvolal nešťastný
Dormon, když pochopil, pro jakou hru byl uvězněn. "Byl jsem oklamán, jsem mezi
lotry!"
"Můj pane," řekla
Clairvilová, "to vám brzy
dokážeme."
Po několika
bohaprázdnostech mne pověřili přivedením
Faustiny.
Sotva byl někdo
krásnější a zajímavější než ona. Jaké nové vnady jí propůjčil její stud, když
viděla, jak je
přijata!
Omdlela skoro,
poznavši v předmětu laskání Saint-Fondova a Clairvilové svého
milence.
"Uklidněte se,
krásný anděli," řekla jsem jí, "trochu tu sviňačíme, mé srdce, a jsme nestydatí;
ukážete nám svůj krásný zadek a my vám nabídneme
náš."
"Ale co to vše znamená?
Smilování, kde jsem - vysvětlete
mi!"
"Jste u ministra, svého
strýce a přítele."
"Víte, jak
je vaše chování pro něho urážlivé. Buďte proto poslušná a vlídná, může zase vaše
věci urovnat."
"A Dormon se
dovedl poddat?"
"Ach,"
odvětil nešťastný mladík, "jsem stejně jako ty obětí násilí. Ale po dnešním
zahanbení čeká na nás brzy den
pomsty."
"Zanechte své
hrdinské pózy, mladíku," řekl Saint-Fond a udeřil ho prudce do zadnice, "vaše
ohnivá výmluvnost vaší milence jen více
uškodí."
Největší rozkoš
Clairvilové nespočívala v mučení žen, dávala ve svých sklonech přednost týrání
mužů. Ač mu zatím nic nedělala, přece ráda viděla jeho trýznění. Stála vedle
Dormona a třela mu jej, pozorujíc se zlou zvědavostí Faustinino zahanbení;
udělovala nám dokonce v tom ohledu
rady.
"Kupředu," řekl
Saint-Fond, musíme spojit ty, kteří se těšili na brzký svazek manželský. Nejsem
tak krutý," dodal ironicky, "abych pánům nevyhověl. Clairvilová, ty je zatím
připrav, já naladím
dámy."
Přiznám se, že jsem
nečekala tento postup. Strach, starost, neklid a strašné naříkání obou milenek
přece jim nemohlo dodat chuti k lásce. Tu uskutečnil se nesporně největší zázrak
přírody, jejíž moc triumfovala nade vším neštěstím: Dormon ohnivě obráběl svou
milenku. Nutit jsme musili pouze ji. Ať jsme ji jakkoliv dráždili a laskali,
její duše zůstala uzavřena a nedosáhli jsme ničeho, mimo slz a
zoufalství.
"Tak to mám rád,"
řekl Saint-Fond, "nestojím příliš o výraz radosti v obličeji ženině; dávám
přednost bolestnému výrazu. Ten aspoň není
klamný."
Zatím tekla krev,
neboť byly prvničky
protrženy.
Podle přání
Clairvilová držel Dormon Faustinu tak, že se přes něj nakláněla. Následkem toho
se nám ukazovaly nádherné zadní tváře
dívčiny.
"Držte ji tak
stále," řekl Saint-Fond jedné služce, "zatím co je zpracovávána zepředu, udělám
si s ní trochu
sodomie."
Podařilo se to
znamenitě, ale děvče, jež dosud něco takového ani neznalo, hrozně
křičelo.
"Mladíku," řekl
Saint-Fond, "chci od vás něco neobvyklého, co se vám asi bude zdát hodně
barbarským, ale přece jen je to jediný prostředek k záchraně vaší milé. Dám ji
připoutat ke sloupu a vy jí metlou rozsekáte
zadek."
"Nestvůro, jak se
můžeš odvážit učinit mi takový
návrh?"
"Je vám její smrt
milejší? Neposlechnete-li mne, zemře
ihned!"
"Ach, jak se mám
rozhodnout? Nemáte pro mne něco snazšího než tuto bezbožnost nebo smrt mé
milenky?"
"Jsi slabší,"
odvětila jsem, "proto se musíš poddat. Učiň, co ti navrhujeme, jinak bude tvá
milenka před tvýma očima
probodnuta."
"Musíte se na
věc dívat s tohoto hlediska," pravil Saint-Fond, zasazuje jí deset silných ran
přes bílou zadnici.
"Ach, můj
pane, nemohu..."
Protože jsme
ho však stále nutili a Clairvilová křičela, že ji zabíjí jen svým odporem, dal
se Dormon přece do práce; ale jak slabošsky! Saint-Fond mu musil vésti ruku a
podpírati ho. Můj milenec ztratil klid a vbodl do chvějících se prsů
Faustininých dýku; Dormon zdvojnásobil sílu - a
omdlel.
"K čertu!" vykřikl
Saint-Fond, "vidím, že to nepůjde bez přinucení; laskavost není nic
platná."
S tím se vrhl na
nastavenou zadnici; za pár minut byla pokryta krví. Při tom byl spáchám jiný
zločin: Clairvilová, nemyslíc na to, aby Dormonovi pomohla, mučila ho s
všemožnou krutostí.
"Mstím
své pohlaví," křičela a trýznila Dormona stejně jako Saint-Fond
Faustinu.
Oba nešťastníci
byli za chvíli v odporném stavu. Musím doznat, že jsem ještě Clairvilovou dost
neznala: její krutost mne přiváděla v úžas. Když jsem však spatřila, jak si
potírá obličej krví své oběti, jak ji líže a pije, jak jí zuby vykusuje celé
kusy masa, jak si tře poštěváček o krvavé rány, které sama způsobila - pak
teprve jsem viděla, jakým je zvířetem. Když na mne křičela: "Dělej to taky tak,
Julietto!" dala jsem se strhnout hrozným příkladem té kanibalky, a snad ještě
spíše silou své fantasie, a přiznávám se, přátelé, že jsem ji
napodobila.
Saint-Fond
nechtěl nic většího podniknout, dokud nepřijde druhý pár. Zatím jsme je pevně
spoutali.
Druhému páru,
Delmorovi a Felicitě, byl určen stejný osud, jen s tím rozdílem, že měl být
postup zcela
obrácený.
Felicita, opravdu
krásná dívka, trochu bělejší než její sestra, měla stejně krásné formy a velmi
výrazné oči. Měla víc energie než její sestra, zase však Delmor méně než
Dormon.
Když náš ničema i
druhou zprznil zezadu, vystříkl své semeno do krásného zadku Delmorova, při čemž
rval rozkošné prsy Felicitiny. Nyní seděl klidně mezi Clairvilovou, jež s ním
filosofovala, a mnou, jež jsem mu jej třela, a radil se s námi před spoutanými
obětmi o jejich osudu.
"Jsem
katan této rodiny," řekl, "tři jsem zde již popravili, dva jsem dal zabít na
venkově; jednoho otrávit v Bastille a doufám, že ani tito čtyři nám neujdou.
Takové účtování je
rozkošné."
Nešťastníci
slyšeli naše řeči, viděli naši otevřenost vůči sobě - a
neumírali.
Delcorem
vynalezené kolo na mučení bylo přineseno. Saint-Fond je pozoroval a úd se mu
mohutně ztopořil při myšlence, někoho do něho vplésti. Pak to zvíře vyložilo
hlasitě vlastnosti tohoto pekelného nástroje a řeklo, že děvčata musejí losovat,
která z nich má být do kola
vpletena.
Clairvilová byla
proti tomu. Řekla, že jí musíme dopřát potěšení, aby na něm nejdříve viděla
muže, protože na dívce již je jednou vyzkoušela. Žádala o Dormona, jenž jí
pomátl hlavu.
Ministr pravil,
že dámy mají míti přednost, aby zemřely první při tomto novém mučení. Přece však
se podrobil. Při losování dostal černý lístek
Dormon.
"Obejměte svou
nevěstu," řekl můj milenec, rozvazuje Dormona, jemuž nechal spoutány jen ruce a
nohy. "Polibte ji, bude vás po celou dobu vaší popravy pozorovat. Slibuji vám,
že jí to zatím udělám
zezadu."
Saint-Fondův úd byl
neobyčejně ztopořen. V jeho tváři bylo vidět barbarskou krutost. Ruku měl stále
na zadnici své
oběti.
"Kupředu, zatracený
lumpe," řekla Clairvilová, plna radosti, že ho uvidí v takovém stavu.
"Saint-Fonde," pokračovala ta megera, "máme tu málo mužů a chtěla bych, aby mi
to někdo udělal, zatím co bude Dormon
dodělávat."
"Jeho milenka ti
ji bude honit," řekl Saint-Fond, "a já ti posloužím
zezadu."
"Poteče krev na
nás?"
"Zajisté"
"Tož
do práce," řekla Clairvilová, "polib mne, kurevníku, než půjdeš na
smrt!"
Protože odporoval,
vytřela si o jeho nos zadek. Pak mu bylo dovoleno obejmout svou nevěstu,
rozplývající se v
slzách.
Clairvilová mu jej
třela a Saint-Fond lechtal poštěváček mladému děvčeti. Na konec ho služky
přivázaly na hrozné
kolo.
Faustina byla položena
na Clairvilovou a musila ji tříti; při tom mě má přítelkyně líbala a
lechtala.
Saint-Fond obráběl
Faustinu zezadu. Brzy jsme byli všichni zakrváceni. Děvčátko nesneslo toto
divadlo až do konce: zemřelo, zničeno
bolestí.
"Ještě okamžik,"
vykřikl Saint-Fond, "ta kurva snad zemře bez mého přičinění." S těmi slovy se
vystříkl do jejího mrtvého
těla.
Clairvilová, jež
svírala Delmorův šourek, zatím co jsem ho bodala jehlou do zadnice, byla za
pustého hulákání třikrát ukojena než Dormon
zemřel.
Zbývala nám již jen
Felicita se svým ženichem.
"K
ďáblu," řekl Saint-Fond, "na mučení této kurvy se musím odškodnit. Prve viděla
dívka umírat svého milence, nyní to bude
obráceně."
Byla odsouzena k
nabodnutí za živa a Saint-Fond jí vlastní rukou vrazil do řiti tyč, jež opět
vyšla ústy.
"Příteli," řekla
Clairvilová, "prosím tě, dopřej mi výběr mučení této poslední oběti. Zdá se mi,
že se ten chlap podobá Ježíši Kristu a chci s ním naložit podle
toho."
Myšlenka vzbudila
mnoho veselosti.
Za
Saint-Fondova tęte-ŕ-tęte s obětí byly pečlivě vykonány
přípravy.
Popis mučení byl
položen na zadnici jedné služky a já jsem předčítala a vedla jednání. Mladíkovi
se nyní vedlo
zle.
Clairvilová, Saint-Fond
a druhá služka prováděli mučení. Přibili ho na kříž. Utrpěl stejné rány, jaké
zasadili chytří Římané Galilejskému. Probodli mu bok a korunovali ho trny. Dali
mu pít z houby. Když jsme viděli, že neumírá, obrátili jsme ho. Neznám muk,
jichž by byla jeho zadnice ušetřena; bodali jsme ji, pálili a
rozdírali.
Konečně Delmor,
šílící bolestí,
zemřel.
Clairvilová a
Saint-Fond byli současně
hotovi.
Po těchto
bezbožnostech následovala bohatá
hostina.
Po čase
přišla ke mně Clairvilová a navrhla mi zvláštní podnik. Byly právě
velikonoce.
"Pojď se mnou ke
zpovědi."
"Zbláznila jsi
se?"
"Nikoliv, ale myslím na
to již dlouho. A chtěla bych to s tebou
provésti."
"Proč?"
"V
karmelitánském klášteře je mnich - krásný jako den. Toužím po něm již půl roku.
Chci si s ním zamrdat. Půjdeme k němu ke zpovědi a rozpálíme jeho smysly
nejdivočejšími detaily; jsem přesvědčena, že nám sám učiní nabídku a ukáže
způsob a cestu, jak se k němu dostat. Pak ho důkladně
vypumpujeme."
"Zpověď, která
svádí karmelitána, je dobrý nápad," řekla jsem
nyní.
"Ale profanování hostie
by mi bylo stejné, jako spálení kousku
papíru."
"Správně, ale papír
je pouhým papírem a na kousku hostie lpí náboženské uctívání celé
Evropy."
Jely jsme kočárem.
Naše bezvadné toalety se znamenitě hodily k našemu chování a páter Claudius,
jehož jsme si daly zavolati, nás pokládal ve zpovědnici za dvě zbožné
kajícnice.
Clairvilová
začala.
Ubohý karmelitán byl
hned v ohni.
Pak jsem se dala
do práce já.
"Oh, můj otče,
mějte se mnou slitování, musím se vám vyznat ze strašných
zločinů."
"Odvahu, mé dítě.
Bůh je dobrý a milosrdný. Co se
stalo?"
"Oh, mé nemravnosti a
výstřednosti se denně opakují. Roztrhla jsem přes své mládí všechna pouta a
odvrátila jsem se od Nejvyššího. Protože mne nyní nezná, potřebuji vás jako
prostředníka. Budete se chvěti z mých hříšných
vášní."
"Jsi
provdána?"
"Ano a denně svým
nevázaným životem prohřešuji se proti svému
choti."
"Milenec, toť
bláznovství."
"Všechny druhy
neřestí s muži i se
ženami..."
"Jsi
vášnivá!"
"Nenasytná, můj
otče. Žene mne to na dráhu hříchu přes všechnu pomoc, již mi poskytuje
náboženství."
"Mám se vám
vyznat? Dokonce i v této chvíli ruší akt milosti myšlenka, že jsem s vámi sama.
Hledám boha před jeho soudnou stolicí a nalézám rozkošného muže, jemuž bych se
hned poddala."
"Má dcero,"
řekl úplně poblázněný ubožák, "tvůj stav mne bolí, lituji tě. Jen veliké
pokání..."
"Oh, největší by
bylo, kdybych tě již nesměla spatřit. Božský muži, tvá řeč se dotýká mého srdce
místo rozumu a nalézám vzrušení, kde jsem hledala klid. Sejděme se někde jinde.
Opusť toto prostředí, které mne naplňuje strachem. Přestaň na chvíli být sluhou
božím!"
Bílá a plná prsa,
která jsem mu obratně ukázala, vlhké oči a touha, která ho měla přesvědčit o mém
stavu, účinkovaly.
Byl celý
bez sebe.
"Sladká ženo," řekl
zaníceně, "vaše přítelkyně mi učinila podobné návrhy, k jakým mne vedou vaše
oči, a hořím touhou po jejich provedení. Jste sirény, okouzlující sladkou
řečí.
Pryč z kostela! Mám tu
poblíž pokojík a tam se vás pokusím
uklidnit."
Pak zavřel
zpovědnici a vzal Clairvilovou za
ruku.
Odešli jsme
rychle.
Byla již temná noc.
Claudius nám řekl, abychom ho opatrně na 20 kroků sledovaly. Brzy jsme přišli do
zastrčeného a tajemného domku, kde nás mnich pohostil piškoty a
likéry.
"Rozkošný muži,"
řekla Clairvilová, "zanechme všech těch mystických řečí. Chceme si s tebou obě
zamrdat. Zasměj se s námi naší lsti a uspokoj nás. Zbožňuji tě už půl roku a
poslední dvě hodiny myslím jen na tvůj
ocas."
Vyhrnula si
sukně
"Vidíš, co ti nabízím.
Je brouček hoden svého
ptáka?"
Při tom se vrhla na
postel a rychle se ukázal mohutný
stožár.
"Nebesa, to je
nástroj, Julietto," řekla Clairvilová a třásla se chlipností. "Popadni toho
kozla a veď jej k
útoku."
Stalo se jí po
vůli.
Šíp zmizel rychle v
pochvě, která již byla čtvrt hodiny vlhká touhou po
něm.
"Oh, milí přátelé,
chcete-li mít krásný vzorek údu nebo stojanu, obraťte se na
karmelitána."
Claudiův úd byl
9 coulů tlustý a 13 dlouhý. Sotva jsem objala oběma rukama jeho strašnou hlavu.
Zázrakem přírody měl tři kulky. A byly plné, jako
oteklé.
Sotva pronikl
Clairvilové do pochvy vystříkly celé proudy. Claudius mne třel prsty, zatím co s
ní obcoval. Když přestal, zůstala Clairvilová ležet. Onanovala se v očekávání
příští soulože.
Ztopořil se
mu hned znovu.
Claudius se
vyhnul mé ruce a chtěl sám vniknouti do nabízené mu
dírky.
"Nikoliv," vykřikla
Clairvilová a odmítla žár svého ctitele. "Julietto, povzbuď mi chuť, nech mi jej
tančit na
poštěváčku."
Claudius se
podvolil těmto přípravám. Konečně, jako běžec, který spatří cíl, se utrhl a
ponořil se do propasti. Položil mne při tom vedle Clairvilové a potom s ní vší
silou obcoval a mne velmi obratně
rozdražďoval.
"Roztrháš mne,
Claudie," křičela Clairvilová zuřivě, "ó, božský ptáčníku, nevydržím tvých
nárazů, každý mně vyhání z těla proudy šťávy. Líbej mne aspoň a strkej mi jazyk
do úst tak hluboko, jako ocas do
pochvy."
"Ó, ďáble, jsem již
zase hotova, nedělej to po mně," odstrkovala ho, "zadrž, musíš mi to udělat
ještě víckrát."
Nešťastník se
však nedovedl ovládnout a byl dvakrát hotov. Vystřebala jsem mu z údu pěnivý
proud na Clairvilinu
kundu.
"U všech kurev,"
vykřikla Clairvilová a zdvihla se, "ten chlap mne dorazil. Julietto, ty ho
nesneseš."
Přece se však
vzpamatovala a chytla jeho úd. Aby jej sluhovi páně ztopořila, pokoušela se o
lízání, ale tento stožár se jí nevešel do úst. Konečně si pomohla jinak:
vstrčila mu dva prsty do zadnice. Je to osvědčený prostředek pro lidi zvyklé
souložit zezadu.
Na otázku
Clairvilové se Claudius přiznal, že také v mládí se svým
společníkem...
"Nu, dobrá, to
můžeme potřebovat," řekla Clairvilová a odkryla mnichovi zadek; políbila jej a
začala lízat.
"Ano, uděláme
ti to odzadu!" a ukázala mu godemické. "Tvá milenka se stane tvým milencem.
Mrdejte, přátelé, dám mu to zezadu a pak nám to může, bude-li mít chuť, oplatit.
Podívej se," řekla a odkryla si zadnici, "tohle má stejnou cenu jako kunda,
kterou máš v práci. Vzhůru, ničemo, a omrdej tuto novicku, která se ti prve
zpovídala. Za trest jí to udělej, ty šoustači, a hlavně stejně dobře jako
mně."
Ležela jsem na posteli
s roztaženým nohama a s oltářem připraveným k zasvěcení. Ale ač jsem to ve svých
výstřednostech přivedla již daleko a ač jsem již užila nejpěknějších mužských
údů Paříže, tento jsem přece nepojala bez
přípravy.
Clairvilová měla se
mnou soucit.
Navlhčila
jazykem mnichův nestvůrný žalud a moje stydké pysky. Pak mi vstrčila ruku pod
zadnici, aby ji přiblížila tomu hromotlukovi, a druhou zaváděla mohutný stožár
do mé přední dírky. Claudius, odvážný po prvních vítězstvích, sevřel mne vší
silou kolem boků, potil se a s pěnou u úst dostal se dovnitř. Jeho úspěch mne
však stál krev. Bylo to, jako bych dosud byla pannou. I bolest jsem měla tutéž.
Brzy se však změnila v nejsladší rozkoš a pochutnávala jsem si na každém nárazu.
Obdařily jsme mnicha rozkoší a pak jsme ho dali zajmouti. Když se mu pak jeho úd
po prvé vzpřímil, uřízla mu jej u samého břicha a dala si jej chirurgem
preparovat. Tak získala nejkrásnější a podivuhodné godemické, jaké jsem kdy v
životě viděla. Claudius vydechl za strašných muk svou duši a Clairvilová tato
muka v své chlipné zuřivosti zesílila až k šílení. "Nuže," řekla mi ta děvka,
když nás zalil svým semenem, "neříkala jsem ti, že po porážce toho chlapa mi po
něm ještě něco zbude?"
Pak
následovala jiná příhoda. Moji lidé mi ohlásili asi pětačtyřicetiletého muže; je
prý ve velké bídě a neústupně prý prosí o milost, aby se mnou mohl nerušeně
promluvit. Nejdříve jsem mu vzkázala, že nejsem zvyklá přijímat lidi jeho druhu
a že, když má doporučení ministrovo, mi má poslat krátké memorandum a pak že
uvidím, co se dá dělat. Cele tvrdošíjný žebrák neodcházel. Spíš ze zvědavosti
než z jiného důvodu jsem ho pustila konečně do salonu, v němž jsem obvykle
udílela audience, a poručivši svým lidem, aby se nevzdalovali, připustila jsem
návštěvu té nové
osobnosti.
"Mé jméno je
Bernole, madame," řekl neznámý, "a vím, že jste je nikdy neslyšela, ale znal
jsem velmi dobře vaši matku, kterou jste bohužel brzy ztratila. Říkám ,bohužel',
neboť přes skvělý život, jaký vedete, by vám přece nebyla trpěla vaše
nevázanosti a
výstřednosti."
"Můj pane,"
přerušila jsem muže, "tón, jakým začínáte, je tuším nevhodný, chcete-li prosit o
pomoc."
"Jen pomalu,
Julietto," odvětil Bernole, "žádám o pomoc a je velmi pravděpodobno, že mám také
právo užíti tónu, který se vám
nelíbí."
"Nuže, pane, ať jste
kdokoliv,
poslyšte..."
"Slyšte raději
sama, Julietto, že, žádám-li vás o pomoc, prokazuji vám tím velikou čest.
Prohlédněte si tyto papíry a uvidíte, slečno, že pomoci potřebuji a že mám na ni
právo."
"Nebesa, co to vidím,
zvolala jsem, prohlédnuvši doklady. "Cože? Moje matka se provinila! A s
vámi!"
"Ano, Julietto, jsem
vaším otcem," odpověděl důrazně Bernole, "mně děkujete za svůj život. Jsem
bratranec vaší matky a byl jsem rodiči pro ni určen. Tu se nahodil výhodnější
sňatek, který ona přijala, ač byla se mnou těhotna. Jen mně děkujete za svůj
život a černé znaménko na prsou dokazuje, že mám pravdu. Máte je též,
Julietto?"
"Zajisté,
pane!"
"Tož poznej přece
svého otce, ty chladná, bezcitná duše! Váháš-li ještě, přečti si tyto doklady,
aby ses přesvědčila. Po smrti tvé matky - vím, byla to těžká smrt - přivoděná
darebáctvím jistého Noirceuila, s nímž jsi se spustila, ač jsi o všem věděla, a
jenž by byl zítra zničen, kdybychom měli důkazy, tedy po její smrti se na mne
hrnulo neštěstí se všech stran. Mé jmění bylo ztraceno, stejně jako jmění tvé
matky. Již osmnáct let žiji z veřejné
dobročinnosti."
"Pane," řekla
jsem krátce, "může být všechno pravda, co mi tu říkáte, ale já v tom nenacházím
žádného závazku pro sebe. Mám nezměnitelné zásady, které k vůli vám nemohu
měnit. Vracím vám doklady vašeho otcovství. Nedovedete si představit, jak je mi
lhostejno, měla-li jsem nějakého otce, nebo ne. Radím vám, abyste hleděl co
nejrychleji zmizet, ježto bych vás jinak musila dát vyhodit
oknem."
Současně jsem vstala,
abych zazvonila. Bernola se vrhl proti
mně.
"Nevděčné dítě," zvolal,
"netrestej mne za chybu, kterou oplakávám celý život. Nejsi-li mým dítětem,
nemáš-li v sobě mou krev a nezasluhuji-li tvé pomoci, dovol, abych svá práva
nahradil pláčem bídného člověka a prosbami." Při tom se mi zhroutil k nohám a
zalévaje je slzami zvolal: "Julietto, oplýváš bohatstvím a tvůj ubohý otec nemá
ani na chleba, ulehči bídu milenci své matky, jedinému muži, kterého milovala,
nebo, chceš-li, aby tě Bůh potrestal, zatvrď své srdce nářkům
nešťastníka."
Mé dosud
lhostejné myšlenky brzy vzplanuly vášní. Do mého srdce se vplížila krutá
chlipnost, jaká mne jímala vždy při myšlence na nějaký hrozný
zločin.
"Vysvětlila jsem vám
již," řekla jsem tomu chudákovi, "že vás neznám a že nikdy nic nedávám žebrákům.
Naposledy vás vyzývám, abyste opustil moje pokoje, nechcete-li zhynout v mém
vězení."
Muže popadla jakási
zuřivost. Vykřikoval střídavě prosby, nadávky, něžnosti, proklínání i urážky a
tloukl hlavou o zem a krví zaléval mou obuv. Tato krev byla mojí a to mne
bavilo, takže chvíli trvalo, než jsem
zazvonila.
"Seberte ho,"
řekla jsem svým lidem, a "ven s
ním!"
Uposlechli
mne.
Byla jsem rozpálena.
Musela jsem se uklidnit v klínech svých žen, které k tomu potřebovaly plné dvě
hodiny.
Takové jsou následky
zločinu na srdce mého
druhu.
Druhého dne u
mne obědval ministr s Noirceuilem. Ptala jsem se posledního, zda zná jistého
Bernola, jenž tvrdí, že byl milencem mé matky a mým
otcem.
"Ano," řekl Noirceuil,
"znám tu příhodu. Měl své statky vedle tvého otce a ztratil je mou vinou
současně s ním. Byl velmi za dobře s tvou matkou a není jeho zásluhou, že dosud
nejsem oběšen. Tohoto ostnu se musíme
zbavit."
"Zcela jistě," řekl
ministr, "stačí, aby Julietta řekla slovo a zítra bude Bernole spát v
Bastille."
"Nikoliv," řekl
Noirceuil, "z toho si uděláme jiné
divadlo."
"Ovšem," řekla
jsem, "žalář je pro takového ničemu příliš dobrý. Víte, jak jste zpracovali mou
duši, a buďte jisti, že se ukáží plody vašeho učení. Chlap musí zemřít mou
vlastní rukou."
"Ó,
Julietto," zvolal ministr, opojen šampaňským, "podívej se, jak tvůj nápad
účinkuje na můj ocas."
"Budeš
mít sílu k provedení toho
činu?"
"Přísahám ti to při
tomto údu," řekla jsem, chápajíc se strašného nástroje, který Saint-Fond
vytáhl.
Noirceuil využil
příležitosti mého sehnutí a zmocnil se mé
zadnice.
"Poslyšte," řekla
jsem, "zahraji si s ním tak, aby mi to udělal do zadku. Ty a Saint-Fond nás
překvapíte a za trest mne přinutíte, abych ho sama zabila. Řekněte to
Clairvilové, aby z této sladké ničemnosti také něco
měla."
Oběma se můj plán
tolik líbil, že je již nic nemohlo zadržet. Dostala jsem od obou dvojnásobnou
dávku do zadnice, neboť má zločinná fantasie je přivedla do
extase.
Ihned mi dal
Saint-Fond 500.000 franků se slibem, že dostanu ještě jednou tolik, až bude čin
proveden.
Pospíšila jsem si
na venek a napsala jsem Bernolovi, že se ve mně probudila láska k němu. Řekla
jsem mu, že tento div provedl zdravý venkovský vzduch, který mívá na mne vždycky
dobrý vliv. Můj muž přijel. Nemůžete si představit můj požitek z jeho oklamání.
Byla jsem přímo opojena a mou první starostí bylo, abych mu ukázala všechno své
bohatství. Dráždivé laskání dokončilo jeho
uchvácení.
Konečně přišel čas
oběda. Dala jsem jej připravit stejně pečlivě jako posledně, a jakmile jsme se
najedli, pozvala jsem Bernola na pohovku a nabídla mu svoji
zadnici.
Přemožen mými
sofismaty ponořil se do ní a hned potom na nás s křikem vrazili Clairvilová,
Noirceuil a
Saint-Fond.
"Julietto," řekl
Saint-Fond, "zasluhovala bys, abych tě za tvé zneužití důvěry rozsekal i s tímto
netvorem na kusy. Máš jediný prostředek k záchraně, ty nevěrnice: Vezmi tuto
pistoli, určenou původně pro tebe; jsou v ní tři kulky, jimiž pošleš tohoto
bídníka na onen
svět."
"Nebesa, co ode mne
žádáte! Vždyť je to můj
otec!"
"Krvesmilná sodomistka
se lehko stane i vražednicí svého
otce!"
"Jaký
rozsudek!"
"Musí to být,
jinak zemřete oba!"
"Dejte mi
tedy zbraň. Vřele milovaný otče," zvolala jsem, "odpusť mi vraždu pro násilí,
jemuž jsem, jak vidíš,
vystavena."
"Zab mne,
potvoro," odvětil Bernole, "ale nemysli si, že ti věřím a že zakryješ svůj
zločin."
"Správně, tatíčku,"
řekla se smíchem Clairvilová, "aby ti bylo jasno, věz, že tvá smrt je jejím
dílem a přiznej, že má právo učinit neškodným individuum, které přivedlo na svět
takovou dceru!"
Připravili
jsme všechno. Bernol byl přivázán na židli a hlavu měl deset kroků ode mne.
Saint-Fond si lehl na pohovku a vpálil mi svůj úd do zadnice. Noirceuil ho
jednou rukou bil a druhou se sám ukájel. "Mám čekat, až budeme
hotovi?"
"Ne, odprav ho hned!
Jak vystřelíš, poteče s jeho krví současně mé
semeno!"
Vystřelila jsem,
Bernol zachroptěl, trefen do čela a my jsme byli všichni najednou za pustého
řevu hotovi.
Noirceuil se
musil druhého dne vrátit do Paříže; zůstala jsem s Clairvilovou se Saint-Fondem
na venkově.
Po našem návratu
přivedl mi Saint-Fond svoji dceru, jejíž pokoje byly během naší nepřítomnosti
upraveny.
Děvče bylo
neobyčejně krásné: božská ňadra, svěží pleť, gracie a krása všech částí těla,
ušlechtilý obličej a romantický
duch.
"Zde je má dcera," řekl
Saint-Fond, představuje mi ji; "je určena pro Noirceuila, jenž se snad nebude
zlobit pro důvěrnost, kterou jsem si dovolil a kterou denně opakuji: Není ještě
všechno zničeno. Zepředu je Alexandrina dosud pannou, ale panenství své zadnice
ztratila již dávno. Nikdo si nevšimne," pokračoval Saint-Fond, "že je vždy ráno
mrskána a večer zneužívána. Svěřím ti tu dívku. Vychovej ji, ať je hodna
přítele, jemuž je určena. Dej jí poznat chuť všech zločinů a odpor k ctnosti.
Nastupuješ má práva; pěstuj v ní vše, co jsi sama dosud
prožila."
Příští noc jsem
ztrávila s Alexandrinou. Děvče bylo stejně krásné jako chladné a klidné. Byla
jsem ve svých ideích tak pevná, má lhostejnost a flegmatičnost byly tak bezpečné
- ať už z přesycení nebo ze systému - že jsem ji mohla mít deset hodin v náručí
a mazlit se s ní, aniž bych ztratila
hlavu.
Alexandrina mi ukázala
své tělo i duch s nové stránky, neboť měla takový temperament, že, když jsem ji
chtěla dráždit, našla jsem ji vždy hotovou k výbuchu. Ptala jsem se jí, zda ji
bolelo, když ji otec prznil
zezadu.
"Jen s počátku, nyní
jsem si tak zvykla, že již nic
necítím."
Protože však mám
ještě důležitější věci k vyprávění, řeknu vám o Alexandrině jen to, že se
provdala za Noirceuila, byla v naději, nevím, jak se to mohlo státi, a že po mé
krátké výchově zemřela brzo jako oběť ničemnosti svého muže, jemuž jsem při
orgiích k tomu
dopomohla.
Uběhl
nějaký čas od mé poslední návštěvy společnosti. Stále obklopena rozkoší,
nevěděla jsem, čemu dát přednost. Sotva jsem vstoupila, dostalo se mi se všech
stran poklon a pochvaly a brzy jsem byla jejich obětí, ač jsem přišla sama
užívat. Neměla jsem chuť opětovat žár asi čtyřicetiletého muže, jenž mne začal
mrdat, a pracovala jsem jen mechanicky, pozorujíc bedlivě mladého abbé, jenž
střídavě mrdal zezadu dvě dívky a současně se dal mrdat. Byl jen několik kroků
od nás. Mé návrhy ho vzrušily a věnoval mi víc pozornosti než individuím, jimiž
byl zaměstnán. Jakmile jsme se zbavili svého okolí, spojili jsme
se.
"Tvůj způsob rozkoš se mi
líbí mnohem víc než těch, jichž jsem byla právě obětí. Nechápu, jaké potěšení
může míti muž v kundě."
"Také
tomu nerozumím," řekl Chabert (hrál později v mých dobrodružstvích významnou
úlohu). "To znamená," řekl rozkošný abbé, "že tento stojící úd tě lépe zalechtá
v zadku než v
pochvě."
"Ovšem," odvětila
jsem.
"Nuže," řek a vzal s
sebou toho, který ho právě mrdal, "pojďme do budoáru a ukážu ti, že máme podobné
chuti."
Vstoupili jsme.
Chabertův společník měl ocas jako osel, abbé byl také dobře urostlý, ale má díra
je unavila oba. Slíbila jsem Chabertovi, že ho vyhledám a pospíšila jsem do
serailu.
Když jsem tu
ztrávila s muži dvě hodiny, poslala jsem si do ženského serailu pro oběť.
Toužila jsem sestoupit do oněch hlubin mezi zdmi, v nichž se člověk cítil jako
pod zemí.
Vzala jsem si dvě
děvčátka ve stáří pěti a šesti let a nikdy jsem nepoznala většího blaha. Mohla
jsem tam křičet a nadávat podle
libosti.
Byli by nás dřív
uslyšeli naši protichůdci než obyvatelé této zeměkoule a vystoupila jsem po
množství hrozných rozkoší na povrch sama, ač jsme dolů šly
tři.
Uběhly asi čtyři
měsíce od té doby, kdy jsem obcovala se svým otcem, a byla jsem velmi rozčilena,
obávajíc se, že jsem
těhotná.
Brzy jsem poznala,
že mám pravdu a rychle jsem se rozhodla. Obrátila jsem se na proslulého
porodníka, dosti nesvědomitého a obratného, jenž do mé matky zavedl dlouhou,
ostrou jehlu a embryo zabil. Za dvě hodiny vyšlo bez
bolesti.
Jednoho dne řekla
Clairvilová:
"Mám adresu
neobyčejné ženy, k níž se musíme podívat. Vyrábí a prodává všechny možné jedy,
prorokuje a jen zřídka se
mýlí."
"Dává též na jedy
recepty?" ptala jsem se.
"Za
padesát
louis."
"Vyzkoušené?"
"Před
námi, přejeme-li si
toho."
"Pak jdu s tebou,
Clairvilová, měla jsem jedy vždycky ráda. Je rozkošný pocit, míti v rukou život
druhého. Cítila jsem, že ve chvíli, kdy jsi mi to řekla, zachvěly se mé nervy
chlipným otřesem."
Na konci
Faubourgu sv. Jakuba bydlela v malém, osamělém domku dobrodružka, již jsme
hledaly.
Sluha zazvonil a
stará služka se ptala, co si přejeme. Pak nás zavedla do nízkého sálu, když nás
dříve požádala, abychom nechali kočár v sousedním
hostinci.
Za čtvrt hodiny se
objevila Durandová. Byla to velmi krásná žena, čtyřicet let stará, krásně
vyvinutých tvarů, římské hlavy, výrazných očí, příjemného hlasu, jemného
chování, měla zkrátka vše, co znamená půvab a
ducha.
"Paní," řekla má
přítelkyně, "lidé, které dobře znáte a jimž sloužíte, nás posílají k vám.
Nejdřív nám máte předpovídat budoucnost; zde je za to 25 louisů. Dále nám musíte
prodat prostředky k ovládnutí života; dáte nám kompletní sbírku jedů. Zde je
odměna za poučení," řekla Clairvilová, dávajíc jí dalších 50 louisů. "Ukažte nám
též svoji zahrádku a pak půjdeme
dále."
"První, co vidím, je,
že jste obě krásné dámy," řekla Durandová, "a že dříve než vám vyhovím, musíte
podstoupit obřady, které se vám možná nebudou
líbit."
"Oč jde?" ptala se
Clairvilová.
"Musíte se mnou
jít docela nahé do temného pokojíka, kde vás
zbičuji."
"Hodně?"
"Až
do krve, drahé přítelkyně, neslevím vám nic z nutných příprav, potřebuji k svému
prorokování vybičovanou
krev."
"Tož pojďme," řekla
Clairvilová, "v svém postavení souhlasíme se
vším."
Kabinet, do něhož jsme
vstoupily, zasluhuje popisu. Černě vymalovaný a jen málo osvětlený lampou, měl
asi 20 stop rozlohy. Celá pravá strana byla vyplněna všemožnými kamny a jinými
chemickými přístroji, nalevo byla spousta lahviček a pohárů na několika stolech.
Vpředu zakrývala záclona prostor, o němž promluvím později. Uprostřed byl
dřevěný sloup pokrytý černým sametem. K tomu nás Durandová přivázala obličeji k
sobě obrácenými.
"Nuže,"
řekla, "jste ochotny podstoupit trochu bolesti, abyste dosáhly, po čem
toužíte?"
"Zajisté," odvětily
jsme, "jen do toho!"
Pak nás
Durandová něžně políbila, ohmatala naše boky a zavázala nám oči. Potom zavládlo
naprosté ticho. Dostaly jsme, nevědouce od koho, každá 50 ran metlou. Ta byla
tak zelená a tvrdá, že jsme brzy krvácely, ač jsme tomu byly zvyklé. Přece jsme
však nepromluvily, neodvážily jsme se naříkat. Pak někdo ohmatal naše zadnice a
jistě to nebyly ruce
Durandové.
Hned to začlo
znova. Nemohly jsme tentokrát pochybovat o pohlaví našeho mrskače, neboť se nás
dotýkal mužský úd. Smáčel se v naší krvi. Dva nebo tři polibky se dotkly našich
zadnic a dokonce jsme v nich pocítily jazyk. Začla třetí procedura: Tentokrát
nebylo použito metel, ale velmi ostrých trnů. Cítily jsme je, ač citlivost
našich zadnic otupěla; v proudy krve se mísily polibky a exekuce byla skončena.
Sňali nám pásky s očí a byla tu jen Durandová, stírající nám opatrně látkou
krev. Odvázala nás, vykoupala naše zadky ve vodě s octem a ptala se, jak jsme
trpěly.
"Na tom nezáleží,"
odvětily jsme, "co bude
dál?"
"Nuže, musíte si
pohonit poštěváčky," řekla Durandová. "Je nutno, abyste byly rozdělané, mám-li
vám předvídat
budoucnost."
Potom nás
čarodějka položila obě vedle sebe na pohovku tak, že naše hlavy byly za
záclonou, o níž jsem se zmínila dříve. Pak nás Durandová spoutala provazy přes
prsa tak pevně, že jsme se nemohly zdvihnout a vidět, s kým máme co činit.
Polonahá seděla u nás. Její nádherná prsa byla ve výši našich obličejů. Dala si
je od nás líbat a pozorovala naše tváře a pohárek s naší krví. Někdo nás
rozdělával nejdříve na poštěváčku, pak v pochvě a na konec s velkým uměním v
zadnici. Zdvihali a roztahovali nám stehna a přiměřeně velkým údem jsme byly
střídavě mrdány zepředu i
zezadu.
"Paní," řekla jsem
Durandové, když jsem poznala tento podvod, "zajistěte si tohoto
muže."
"Hlupačky," odvětila
Durandová, "není to muž, nýbrž
bůh."
"Zbláznila jste se,"
řekla na to Clairvilová, "neboť předně není vůbec boha, a i kdyby byl, posloužil
by si - jako vzor dokonalosti - jen naší zadnicí a nikdy
kundou."
"Ticho," řekla
Durandová, "poddejte se rozkoši masa a nestarejte se, kdo vám ji poskytuje.
Ještě slovo a vše je
ztraceno."
"Nic neříkáme, ale
pamatujte si, že nechceme dostat ani děti ani
příjici."
"Nemáte se čeho bát
od boha," odvětila Durandová, "ale jen klid, nemohu vám více
říci."
Tu jsem cítila, jak se
ocas, který mne obráběl, důkladně vyprázdnil do mého
zadku.
"Nyní půjdeme k
jedům," řekla Durandová, "je-li někdy krásné pracovat na plození lidského
pokolení, bývá ještě příjemnější je
ničit."
Jedy byly ve velkém
množství uspořádány podle druhů. Nejdříve jsme Durandovou požádaly o ukázku
báječných účinků semene
ropuchy.
"Mileráda, vyberte
si jedno z obou
děvčat."
Rozvázaly jsme tu,
jež se nám hodila. Durandová se nás ptala, nechceme-li ji dát mrdat mužem a při
tom ji otrávit.
Odpověděly
jsme, že nám tím způsobí
potěšení.
Durandová
zazvonila. Vstoupil hubený, bledý muž, zpustlého zevnějšku a bídně oblečený; v
stáří padesáti let.
"To je
muž," řekla jsem Clairvilové, "jenž nám to prve
udělal."
"To by mohlo být,"
řekla Durandová. "Alzamore, musíš tu dívku připravit o panenství, při čemž ji
tyto dámy otráví. Jsi připraven k
boji?"
"Sem s ní, ukáži vám,
co umím!"
Zmocnil se děcka a
ve dvou minutách mu protrhl panenskou blánu. Tekla krev. Měl opravdu úžasnou
sílu. Clairvilová podala maličké jed v číšce bouillonu. Hned ji zachvátily
křeče. Alzamor ji otočil a mrdal ji při tom zezadu. To jen zvětšilo její bolesti
a křik. Byl to hrozný pohled. V šesti minutách byla mrtva a její smrtelný zápas
byl děsný. Muž vyrážel odporné skřeky, z nichž jsme poznaly, že je to týž, jenž
prve obšťastnil
nás.
Durandová pokračovala ve
svých výkladech o jedech. "Zde je spálené maso ethiopského tygra. Musíte poznat
jeho rychlý účinek."
"Učiňme
pokus," řekla Clairvilová, "ale s mladým
mužem."
"Jaké
stáří?"
"Osmnáct až dvacet
let!"
Hned se objevil hezký
urostlý mladík, ale tak sešlý, že jsme hned uhodly, že je jednou z obětí této
čarodějnice.
"Chcete se ním
potěšit?"
"Ano," řekla jsem,
"ale musíš se k nám
přidat."
"Jakže, chcete mne
zřít při mrdání?"
"Ano,"
odvětila jsem.
"Zděsíte se
však, jsem při tom
hnusná."
"Dej pokoj," řekla
Clairvilová, "nás jen tak nepolekáš; jsi nás hodna a chceme tě vidět při
práci."
Bez dalších řečí
začla Clairvilová rozdělávat mladíka, zatím co já jsem svlékala Durandovou,
hltajíc její krásné tělo očima, rukama a jazykem. Měla nad pomyšlení krásné,
svěží a bílé formy, nádhernou zadnici, prsa a poštěváček: tak tvrdý a velký jsem
dosud neviděla. Pojala jsem k ní hned vřelou náklonnost a začla jsem se s ní s
rozkoší mazlit. Tu přitáhla Clairvilová mladíka za jeho úd a odstrčila mne, aby
jí jej zavedla do pochvy. Bránila se však se strašným
křikem:
"Proč na mně chcete
takové nechutnosti? Nechci jej do pochvy, nemohu! Myslíte, že jsem obyčejná
žena?"
Odstrčila muže pěstí a
nabídla mu svůj zadek. Clairvilová zavedla úd stejně lehce do otvoru zadnice,
jako by jej zastrčila do měkké pochvy. Pak ta kurva začala chlipně skákat a já
jsem její extasi uspíšila lízáním, líbáním a všemožným mazlením. Nelze si
představit choutky té ženy, špínu její řeči, nespoutanou neřest jejích ideí,
krátce nestvůrnost celé její bytosti, vytvořené neuvěřitelnou silou její vášně.
Chtěla uprostřed kruhu líbat naše zadky. Lízala nás a zmocňovala se nás jako
muž. Když ji uchvátily smysly, křičela po
jedu.
"Ne," řekla
Clairvilová, "nejdříve nás ten chlap musí všechny
omrdat."
Durandová odporně
křičela, svíjela se a dostala hnusný nervový záchvat. Ztratila takovou spoustu
semene, že jsem měla po svém lízání plná ústa. "Nic není ztraceno," řekla
Durandová, odstrkujíc mladíka. "Zabraňte mu ve vystřiknutí, bude lépe mrdat!"
Protože můj zadek byl nejblíže, dostal celý náboj jeho údu, který byl v zadku
Durandové tak dobře připraven. Zatím co jsem byla mrdána, srkala jsem proudy
semene Durandové, jíž Clairvilová vylizovala
zadek.
Pak přišla na řadu
moje přítelkyně, a když ji mladík obráběl, dostal od Durandové prášek. Dostal
křeče dřív než měl čas vytáhnout ocas ze řiti mé přítelkyně a tak zemřel při
mrdání, což přivedlo Clairvilovou do takové krise vilnosti, že jsem se bála, že
zemře.
"Čert mě vezmi!"
křičela. Myslím, že vypustila současně se svým semenem duši. Nelze si
představit, jak její úd naběhl a jakou chlipnost ve mně vzbudil. Vášnivé ženy!
Otravujte své milence, když je máte v zadku nebo v pochvě, a uvidíte
výsledek!
"Neznám vášně,"
řekla Durandová, "ani fantasie, ani bláznovství nebo bytosti, kterou bych vám
nemohla opatřit. Musíte mi jen o pár hodin dříve oznámit svá
přání."
Šly jsme tam znovu,
ale Durandová zmizela. Dobře zamčený dům se přes naši námahu neotevřel a všechna
pátrání po té zajímavé ženě zůstala
bezvýsledná.
Když jsem
získala jmění násilným smilstvem, krádeží, vraždou a krvesmilstvem, koupila jsem
si tento venkovský zámeček a v klidu a rozvážně prožívám nyní svůj
život.